All I want for Christmas is you

30. listopadu 2014 v 22:08 | Nits |  One Direction
Sliby držím, taky se divíte?
Slíbila jsem vánoční Larryovku, tak tady je. :)
PS: Je to kýč a nečekejte od toho něco, co vám vyrazí dech.
PPS: Měla bych se naučit dělat úvodky...

 

Vysvětlení a jedna povídka k tomu

18. listopadu 2014 v 18:19 | Nits |  Non-FF
Páni... Uhm, ahoj?
Půl roku, vím to a nebudu se omlouvat - asi mám i trochu pocit, že není za co. Přece jenom, radši psát pro sebe a nemít čtenáře, než psát pro čtenáře a nemít sebe, ne?
Ačkoliv si na nedostatek čtenářů rozhodně stěžovat nemůžu, protože počítadlo ukazuje přes neuvěřitelně božských 21 tisíc.
Varuju vás předem, jestli vás nezajímá můj (poměrně krátký) výkec o uplynulém půl roku, nebo jste si sem přišli přečíst nějaký ten gay sex, tenhle článek rovnou zavřete, protože připojím povídku, která ani není povídkou, ale spíš úvahou. Celkem se mi líbí, není tam pár, není tam nic, ale... Snad to některé zaujme. Nebo možná ne, to už bude na vás. Každopádně, zbytek pod perexem.

Cherry tea

31. května 2014 v 0:07 | Nits |  One Direction
Jak jistě víte, na vymýšlení názvů a dělání úvodek jsem totální, ale totální lemra. Takže ne, není to o upírech ani o čaji o páté a není to mystery a strašně tajuplný, ne, to fakt ne.

Pro všechny, kteří se mnou (resp. beze mě) vydrželi.

Pokud jste maminka, biologický tatínek, nevlastní tatínek nebo jeho přítelkyně, nechoďte pod perex (to je celý článek), děkuju. (V případě, že už se tak stane -jakože doufám, že ne- tak to nekomentujte ani naživo, ani v komentářích.)

 


23. Little Fairy With Curls

14. dubna 2014 v 22:36 | Nits |  Little Fairy With Curls
Dva měsíce. Já to dokázala!! Kdybyste věděli, jak moc jsem unavená... But...
I'm back, bitches,
-A.
(to bylo drama, že? hahaha. haha. ha... ha... ne.)


The power of spring

29. března 2014 v 21:49 | Nits |  One Direction
Here you go, babies. Pro vás, co jste opojeni jarem a to třeba normálně slunce moc nemusíte, jako já. Trocha té jarní, nadýchané lásky.
btw. já to hodnocení a ty komentáře vidím.
...teda spíš nevidím.
A taky ještě poslední věc:
Krásný den, paní učitelko.



O lásce člověka ke koni

24. března 2014 v 22:50 | Nits |  Non-FF





Do žlutých skvrn slunce kreslilo červenou propiskou. Roztíralo barvy sem a tam, tam a sem, přidalo oranžovou, ubralo modrou, ztmavilo fialovou. Nechalo barvy stékat po obloze a zapadat kamsi daleko za obzor, do Země za duhou.
Zamlaskal jsem a zaklapl dřevěnou ohradu na drobnou zástrčku. Sledoval koňské ohony, jak se harmonicky pohybují jako kyvadlo ve starých hodinách. Naposledy jsem se ohlédl na tlumeně zářící kotouč. Slunce se pomaličku loučilo a teplými paprsky zahřívalo vše, co se ještě dalo…
S pocitem dalšího šťastně prožitého dne jsem ulehal do postele. Na víčka snad jako by mi padaly balvany, ale měkce obalené, něžné, vlastně lehké, jen neuvěřitelně dorážející…
-----
Křik, ržání a praskot.
Hluk, zmatek a pokřiky.
Prudce jsem otevřel oči. Ze strachu z nevyhnutelného jsem ani nepohlédl skrz okno, prostě popadl první, co mi přišlo pod ruku, seběhnul dolů a ven, ven k tomu zdroji paniky a hrůzy.
Chvíli jsem nebyl schopen se vůbec pohnout. Ohrada, kterou jsem před pár hodinami zavíral, teď skomírala pod oranžovožlutým závojem. Tráva se rychlostí blesku měnila v popel. A co bylo ze všech nejhorší, stáj se teď koupala v plamenech. Slyšet byl jen křik, občasné povely a snaha starších mužů ze statku uklidnit všechny ostatní, ženy poslat pro zvěrolékaře, děti zpět do domu. Nedbalý všech varování a znalosti toho, jak krutý může oheň být, jsem vyběhnul vstříc zkáze.
Bylo to jako ráj. Neskutečný, ohnivý ráj. Vypadalo to tak. Hořící stáj představovala světelný bod, výdaj energie a palčivou touhu nechat se plameny laskat. Než jste si uvědomili, co se doopravdy děje.
To bylo poprvé, co jsem viděl koně plakat. Stavěli se na zadní, divoce se motali v boxech a kopyty se snažili rozbořit dvířka. Nahlas ržáli, funěli, vzpínali se. Kohouti a chovné slepice se rozlétli do všech stran, odněkud jsem slyšel volání o pomoc, všechno se to však ztrácelo v praskotu dřeva.
Matně jsem si podle zvuků z vesnice uvědomoval, že je půlnoc.
"Koně! Zachraňte koně!" zoufale jsem křičel na všechny okolo. Odvážil jsem se přiběhnout blíž, tam, kam se rychle se šířící vlna plamenů ještě nedostala.
Hřebeny, které by jinak pročesávaly sněhově bílé hřívy, teď nahradil oheň. Zoufalé výkřiky. V jednu chvíli vidíte upřímné, koňské oči, zmatené a smutné, prosící, v té další už nic. Nikde nic. Otravný a dotěrný kouř, který jako by vám posměšně šeptal, co všechno právě provedl.
Kraj snad přestal dýchat. Poslední výdech použil k tomu, aby vmetl pár sil k pohnutí stébel trávy, které jako všechno ostatní padlo v ohnivém žáru.
"Koně…" sípal jsem. Rukáv flanelové košile jsem namočil do baru s vodou a přiložil si ho k ústům. Vběhl dovnitř a přes přivřené oči se rozhlížel okolo. Uvolnil jsem první box, na který jsem přišel. Jeden z mála se železnou závorou. Do očí mi naskákaly slzy, z části způsobené kouřem, z části rozžhaveným kovem. Kůň se vyhrnul ven, sotva jsem se vyhnul. To stejné udělalo několik dalších mužů s ostatními. Raději ať se zastaví někde za loukou, než uhořet tady.
Nechtěl jsem raději ani vidět, kolik čistých zvířat vzplálo a uhořelo na troud. Někdo zakřičel jméno kobyly, ale v tu chvíli prudce odskočil před hořícím, padajícím trámem. Otočil jsem se a zachvátila mě panika a nekonečná hrůza. Blíž to nešlo, balíky slámy a bedny s jablky mi bránily v cestě.
Viděl jsem, jak to hříbě umírá. Tisklo se k matce, jako kdyby to byl jediný a poslední záchranný bod. Což vlastně byl. Tiše plakalo, pod víčky schovávalo strach a uvědomění. Kobyla ho odmítala pustit, i přes neskutečný strach bránila mladé před závějí spalujícího žáru.
Přicházeli lidé, spousta lidí, v ruce drželi kýble s vodou, kolečka písku, dlouhé a mohutné trsy trávy.
Vždycky jsem koně bránil, vždycky za nimi stál. A teď mi přímo před očima umíral sotva roční hřebec. Jakákoliv snaha o probojování se blíže k dřevěné ohradě, kterou začaly polykat plameny, byla ryze zbytečná. Bylo to, jako když máte mezi vámi a vysněným cílem hranici, která překročit nejde.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.
Ten strach a ledová ruka, co se vám svírají kolem srdce a žaludku, když to vidíte. Pořád někde slyšíte praskající dřevo, tušíte padající střechu v přístěnku na seno, někde daleko také požární zvon. Cítíte ten kouř, ucpává vám dýchací cesty, zaplňuje oči, slzíte a nevíte proč. Štiplavá vůně, matně si uvědomíte nedávný táborák, kde se nad vesele plápolajícím ohněm smažily buřty.
Zahlédl jsem uhlově černou hřívu, pročesanou plameny. Potom mi kouř otupil mozek a já si jen letmo uvědomoval, že mě někdo táhne ven.

"Koně… Zachraňte koně…"

Page 37

16. března 2014 v 21:40 | Nits |  Harry Potter
Po třech týdnech, ani mi to neříkejte.
Tak jo, je to v Original slash, protože pro to nemám rubriku, ale možná ji založím, pokud toho bude víc... Je to moje všeho všudy první HP povídka, opravdu první, první věta o FF na Pottera... Tak na to berte ohledy. Nesedí tam časový údaj toho, že Ševelissimo je poprvé použito v šestém díle, tady už je vlastně v Harryho pátém ročníku. Jo a Snape je trochu OOC (out of the character, odchýlení od charakteru). 1 211 slov.
Vysvětlivky pro mudly:
Ševelissimo - člověk slyší ševelení, neslyší vás, jak mluvíte, děláte nepořádek,...
Finite - ruší kouzlo
Reparo - opravuje

!JE TO SRAČKA ALE NECHÁM TO TADY PROTOŽE JE TO PRVOTINA, PARDON!
EDIT:
Všimli jste si, že je to jak scénář? Je tam jen jeden pocit. Hahaha... Asi bych fakt měla psát víc. Nepovedlo se mi to.



I can't fall asleep. Again.

20. února 2014 v 16:17 | Nits |  One Direction
Má to 525 slov a vlastně to o ničem není. Jen se tam trošku líbá, mazlí, a tak, znáte to. Je to Nouis a je to v noci a není to originální. No a taky to vlastně nemá konec...
Ale já tu tak jako sedím, koukám na tu návštěvnost a přemýšlím, kde se to tam sakra vzalo?!
Děkuju.
Jsem na horách a místo lyžování píšu...
tohle.
Enjoy ♥


Další články