1. Little fairy with curls

21. září 2013 v 13:45 | Nits |  Little Fairy With Curls
Další díl. Heč.
Je starej asi půl roku, ale who cares.
Šmudlové, hihi.
Let's read!


Vystoupili oba z auta a chytli se za ruku, aby si dodali odvahy. Před nimi se tyčil obrovský dům s nespočtem oken, obrovskými dveřmi, vysokými schody, venkovním hřištěm a co bylo nejlepší - zevnitř se linul zvonivý dětský smích.
"Nemůžu uveřit, že to opravdu děláme," otočil se Harry, se slzami štěstí v očích, na svého přítele.
"Bude to skvělé," pošeptal mu Louis a stiskl jeho dlaň. Spolu se vydali po schodech, otevřeli mohutné dveře a trošku nejistým krokem došli ke dveřím s nápisem Hlavní kancelář.
Zaklepali a po pokynu, že mohou vejít dovnitř, sáhli po klice.
"D-dobrý den," začal Louis a obdivně se rozhlížel po místnosti. Po stěnách visely obrázky dětí, které se tu kdy, byť jen na měsíc, ohřály -a bylo jich tu snad tisíc-, všechny knihovny byly k prasknutí narvané všelijakými příručkami pro nové rodiče, brožurkami, jak se chovat k adoptovanému dítěti a poučkami o tom, jaké dítě je pro daný pár nejlepší. Na komodě vedle stolu z dubového dřeva stála vázička s fialovými kvítky a Harry se při tom pohledu podvědomě usmál.
"Promiňte?" Zvedli naráz hlavu k paní za stolem. Měla hnědé, mírně prošedivělé vlasy svázané v přísném drdolu a na nose jí seděly půlměsicové brýle. I přes přísný výraz vypadala velmi mile a ochotně.
"My jsme přišli..."
"Vybrat si nový přírůstek do rodiny?" usmála se a z novorodičů opadla nervozita.
"Přesně tak," vydechl Louis a sám si nabídl místo v křesle před onou dámou. Ta kývla i na druhého muže, který se uvolněně sesunul vedle svého přítele.
"Máte nějakou představu? Určitý typ dítěte, který by vám vyhovoval?" ptala se a od obou mužů si vzala průkazy totožnosti s rodnými listy.
"Chtěli bychom holčičku. Zbytek snad nezáleží, jen to, abychom si navzájem vyhovovali." Harry se na svého přítele usmál. Byl rád, že mluví, protože on byl na podobné hovory úplné dřevo.
"Víc snad není třeba dodávat, vyřeším s vámi nějaké úřední papíry, testy, zda k nám do dveří nevkročil nějaký psychopat," pobaveně na muže nahlédla nad obroučkami svých brýlí "a myslím, že se můžeme jít porozhlédnout."
Snad hodinu, dvě, se potili v kanceláři a odpovídali na všechny dotazy, které jim byly položeny. Měli pocit, že jedinou otázku, kterou paní v šedém kostýmku vynechala, byla ta, jakou používají značku šamponu.
"Mohu vám pogratulovat, pane...?"
"Tomlinson."
"Styles," pronesli téměř zaráz. Podívali se po sobě a krátce se zasmáli.
"Děkuji, pánové," zasmála se s nimi. "Mám dojem, že teď už se opravdu můžeme jít podívat, co tu pro vás máme za poklady." Zvedla se ze židle za velkým stolem a s klapáním podpatků si to rázovala ze dveří pryč. Mladý pár ji s očekáváním v očích následoval, až došli před obrovitánské bílé dveře s mosaznou klikou po obou stranách.
"Prosím, je to jen vaše. Na podobné návštěvy jsou zvyklí," usmála se a odklapala neznámo kam.
Louis se podíval na Harryho, ten mu pohled oplatil, lehce kývl a spolu zatáhli za kliku směrem k zemi.
Zůstali stát ve dveřích jako přikování. Byla před nimi stovka, ne, dvě stovky, děti. Nechápali, jak se tam všechny vlezly, neustále přibíhaly z postranních uliček, vedlejších pokojů a sousedních místností. Do uší jim proudily decibely dětského smíchu, křiku a radosti.
"Je jich tu,..."
"...strašně moc," vydechli oba a stále nebyli schopni se pohnout.
K Louisovým nohám se dokutálel červený míč s bílými puntíky a zastavil se o jeho černé leštěné boty. V mžiku pro něj přiběhla malá holčička.
Oba muži na ni hleděli s úžasem v očích. Měla dokonale krásné blonďaté vlásky, modré oči, připomínající snad studnu do duše, a růžovou sukýnku s roztomilým vzorem.
"Ahoj," vydechl Louis a dřepl si k ní.
"Ahoj," uculovala se ta malá a v drobných dlaních svírala svůj balon.
"Jak se jmenuješ?" snažil se navázat konverzaci.
"Meredith," odpověděla mu a pohladila ho po tváři. Po pár vteřinách ručku oddělala a rozběhla se zpět k chumlu dětí. Louis pořád cítil její dotek na svém obličeji. Byl tak krásně dětský, tolik laskavý...
"Byla úžasná," zašeptal svému příteli a pomalu se zvedal do stoje. "Jak si proboha máme vybrat mezi tolika dětmi?" vjel si do oříškových vlasů a bezradně se rozhlížel kolem. "Je jich tu mraky. Všechny jsou nádherné, dokonce bych si i chlapečka vzal, jsou tak milé, tak roztomilé, tak... Harry, posloucháš mě?" otočil se na svého přítele, který nepřítomně hleděl kamsi směrem do zadní části pokoje. "Harry?" vytáhl Louis obočí a zamával mu rukou před obličejem. "Kam koukáš?" chtěl vědět a zatahal ho za rukáv.
"Já..." načal Harry a dál upřeně hypnotizoval to jedno místo.
"Ty? Ty co? Něco potřebuješ, něco se stalo, nelíbí se ti to nebo..."
V tu chvíli to uviděl. Na parapetu u okna seděla malá holčička. Louis zalapal po dechu jen ji spatřil.
"Já vím," zašeptal Harry a jako omámen šel směrem k ní. Přišli pod velké okno a hleděli té malé přímo do výše očí.
"Ahoj," zašeptal Harry a položil si ruce na parapet. Holčička se otočila a jemu se podlomila kolena. Měla tak pronikavě hnědé oči, tolik hluboké, tak tmavé a přitom z nich zářilo jen dobro. Když se jí rozšířila černočerná zornička, Harry poznal, že je udivená stejně jako on. Louis přistoupil ke svému příteli a koukal na ty dva s pootevřenou pusou. Princezna neodpověděla, jen si drobnou ručičkou odhrnula kudrnky za ucho.
"Vaše vlasy..." začal Louis a hlas se mu zlomil. Malá to dokázala 'dopovědět' za něj. Jeden pramen svých vlnitých vlasů, v barvě kaštanu, natáhla až k Harryho vlasům a porovnávala je.
Zelenooký muž na ni dál hleděl a chtěl jí něco říct. Tak moc jí chtěl něco říct, až naprosto nevěděl co.
"Jak se jmenuješ?" nakonec zašeptal Louis a koukal na to malinké stvoření.
"Vypadá jako víla," zamrkal Harry a odvážil se ji pohladit po vlasech. Jen rychle, zběžně, ale cítil k ní strašnou lásku.
"Totálně," přitakal jeho přítel a čekal na holčiččinu odpověď.
"Jsem Estelle," odvětila a spustila nožky z parapetu. Harry ji chytil kolem pasu a sesadil na zem. Povytáhl si kalhoty u kolen a dřepl si k ní. Propletl si prsty a jen tak na ni hleděl.
"Co?" usmála se a odhalila krásné dětské zoubky.
"Jsi víla, víš to?" povytáhl jeden koutek a ten stejně neposlušný pramen jí schoval znovu za ucho.
"Jestli to říká můj táta," odvětila a chytla ho za ruku. Harry vzhlédl k Louisovi a ten poznal, že si definitivně získala kudrnáčovo srdce. A co bude povídat - to jeho taky.
"A co kdyby to říkal i druhý táta?" Louis se strašně bál, že se jí to nebude zdát. Že se bude vymlouvat a poběží si hrát s ostatními. Ale ona se jen ještě více usmála a za druhou drukou chytla i Louise.
"Tak budu vílí princezna," vážně přikývla, až jí kaštanové prstýnky znovu poskočily. Harry se ulévně zasmál a nechal Louise, aby jí spravil vlásky. Ten tak udělal a v momentě, kdy se jeden pramen octl mimo její krásná očka, se s údivem a překvapením v očích podíval na Harryho. Ten jen kývl. Věděl, co se Louisovi honí hlavou. Byla naprosto dokonalá, úžasná, nádherná, jistě velmi inteligentní a úplně je oslnila svoji osobností.
"Chtěla bys být vílí princezna i u nás na zahradě?" opatrně se zeptal Harry. Ale neměl proč být opatrný. V hloubi duše věděl, co odpoví. Že řekne ano, že by chtěla. Byli k sobě navzájem připoutaní. A to všichni tři.
"Jen jestli tam máte hodně druhů barevných květin," usmála se a táhla oba dva k východu.

Nemuseli nic říkat. Věděli, že ta malá jim prostě patří.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama