2. Little fairy with curls

21. září 2013 v 14:20 | Nits |  Little Fairy With Curls
Jelikož jsem pako a nějak blíž to nezmínila - Estelle by teď mělo být kolem patnáctého roku. ^_^
I love yooou.


"Hnědá. Příšerně nudná hnědá. Jako bláto," mumlala jsem si pro sebe a jemně si tahala za kudrnaté prameny, které byly úplně všude.
Jen ne tam, kde by být měly.
"Ghhhh," vztekala jsem se a z ruky stáhla jednu z nespočetně gumiček. Ve velikém zrcadle, do kterého jsem už hodnou chvíli koukala, jsem zahlédla pobavený úsměv. "Co?!" rozhořčeně jsem se otočila a koukala do nefritových očí. "Proč taky nemůžu mít zelený?" vyhrnula jsem spodní ret a ukázala ke svému obličeji. Málem jsem si prstem vypíchla oko.
"Zelené, zlatíčko," opravil mě táta svým chraplákem a vešel do pokoje. Usadil se na velké posteli na úhledně rozprostřený květinový přehoz a jen tak na mě koukal. Tragicky jsem si povzdechla. On si nedá pokoj.
"Vidíš to?" upozorňovala jsem a přehnaně v dlaních tiskla záplavu kudrlin. "Co to jako je todleto?" Naštvaně jsem vlasy stiskla a pevně je ovázala zelenou gumičkou.
"Estelle! Mluv spisovně!" napomenul mě, ale stále se usmíval. "A proč si je nenecháš rozpuštěné?" navrhl měkce.
Netušil, co tím způsobil. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi oznámil, že mi jde pára od uší.
"Dobrá, tak ne," prohodil hned smířlivě, došel až za mě a položil si ruce na má ramena. Teď jsme byli v zrcadle spolu. Jako otec s dcerou. Jako otec s dcerou, která zdědila ty zatracené kudrny. "Tak si to nech aspoň takhle," z obou stran spustil dva pramínky, které rámovaly můj obličej. "Chci, aby všichni věděli, jakou mám krásnou vílu."
"Máme," ozvalo se za námi a my oba jako na povel koukali do zrcadla, kde se vzadu smály oči v barvě safíru.
"Dobré ráno," usmála se na tátu a uhladila si lem šatů.
"Těšíš se?" popošel až k nám a objal Harryho kolem pasu. Nedivte se, říkala jsem jim tak i tak. Bylo to normální - aspoň pro nás.
"Hrozně. Fakt moc," přimhouřila jsem oči a nasadila si narůžovělé náušnice.
"Koukej, vypadá jak víla," Louis dramaticky zatlačil neexistujicí slzu.
"Tys poslouchal za dveřmi!" zasmál se táta a šťouchl ho do žeber.
"Možná."
"Ne, že bych chtěla rušit vaši idylku," zamávala jsem dlaní mezi jejich obličeji "ale kdo z vás mě hodí do školy?"
Dívali se na mě jako kdybych jim oznámila, že jsem právě přiletěla z Marsu.
"Máš to pár kroků..."
"...a kromě toho - je hodin jak na kostele. Nejvyšší čas vyrazit!"
"Fájn," nafoukla jsem se a hodila si přes rameno školní tašku.
"Měj se hezky," zamávali mi oba a jejich vřelý úsměv mě donutil usmát se taky. Seběhla jsem schody, v kuchyni sebrala zabalenou svačinu a zarazila se při pohledu na svoje ponožky.
Ne, že by nebyly bílé, ale...
...nebyly. Ach bože, Harry zase pral.
Poslední pohled do zrcadla, poslední plachý úsměv a vyšla jsem ze dveří. Nestihla jsem si ani odhrnout ty zatracené prameny z očí, když mi přišla prudká rána do levého ramene.
"Ježíš, promiň, já nevěděla..." Zvedla jsem zrak a oslnila mě rudá záře. No fakt, vrazila do mě nějaká přehnaně akční zrzka.
"Co tady děláš?" Jo. Super, Estelle. Neznám lepší způsob, jak se mile seznámit.
"Uhm... Já nevím. Asi bydlím," rozesmála se a pohodila si hnědý batoh na zádech.
"Jo," zamumlala jsem a začala špičkou boty dělat kroužky na chodníku.
"Nejdeš do školy?" Mávla prstem směrem ke škole a zazubila se.
"Ty taky?" Musela jsem si dát v duchu facku, kam jinam by šla?
"Bohužel," zasmála se a táhla mě za zápěstí. Trochu důvěrný kontakt na to, že ji znám asi půl minuty.
"Tak... Přistěhovali jste se?" nesměle jsem navrhla téma. Fakt idiotský téma, když už jsme u toho.
"Jop," pokývala hlavou. Zřejmě asi nebude tak výřečná. "Táta tu dostal práci, znáš to, stěhuje se celá rodina. Včetně mého staršího mega-super-otravného bratra." Chm, tak to nebude její případ. Ukecaná. Snad jako pravý opak mě.
Kráčela jsem jí po boku a se sklopenou hlavou dělala do popruhu rýhy nehty. Čím blíž jsme byly ke škole, tím víc jsem zpomalovala.
"Copak? Nechce se ti?" dovtípila se a zazubila se. Měla nakažlivý úsměv, zacukaly mi koutky, i když mi dvakrát do smíchu nebylo.
"Ale jo..."
"Ale?" Došlo jí to. Jak je možný, že tam to 'ale' vycítila, když jsem ho ani nevyslovila?
"Ne že bych byla třídní hvězda," snažila jsem se to odlehčit smíchem.
"To bude cajk, uvidíš."
"Cajk?" napodobila jsem její mluvu a naplno se rozesmála.
"Hej. Problém?" zasmála se taky a pohodila obdivuhodnou zrzavou hřívou. Chtěla jsem se dát znovu do pohybu, nerada bych přišla pozdě, ale ona se nepohla. Prostě zůstala stát a s nakrčeným obočím na mě jen tak koukala.
"Co se děje?" nervózně jsem se pousmála.
"Ty máš dva otce, že?" ušklíbla se. Kupodivu ani nevypadala jako někdo, kdo by se mi chtěl posmívat.
"Eh... Jak to víš?" nervózně jsem si zastrčila jeden ze dvou pramenů za ucho. Do toho jí nic nebylo, ne?
"Jde to vidět. Tatínkové vždycky pečujou o své holčičky. A ty jako roztomilá holčička vypadáš dvojnásob," zase se zasmála a v její tváři bylo něco, co mi nedovolovalo být na ni naštvaná.
"To máš asi pravdu, měla bys je vidět," zazubila jsem se na ni zpět a zavěsila se do ní. Za lehkého štěbetání, protnuté několika výbuchy smíchu, jsme vkročily na školní pozemek.
"Zvoní, pohni!" táhla mě za sebou, vběhla do dveří a spolu jsme vpadly do nejbližší třídy.
"...ani pohazování odpadků, ničení školního majetku... Pro vás nezvoní, dámy?" Od tabule se na nás otočila učitelka s přísným výrazem, brýlemi s kostěnými obroučkami a upjatým kostýmem jako z...
"...šedesátých let," doplnila vedle mě ta zrzka a zachichotala se. Vykulila jsem na ni oči, to bylo vážně něco.
"Pardon," špitla jsem k profesorce a zapadla do jedné ze zadních lavic. Nová spolužačka se už už chystala zřítit se do lavice, která stála hned vedle té mé, když...
"Slečno a vy se nám nepředstavíte? Mám na vás snad volat 'vy v tom tričku s příliš hlubokým výstřihem'?"
"Jsem Maddie," zahuhlala ke katedře a ublíženě si prohlédla své tričko. Bouchla jsem se do čela, ani mě nenapadlo, že nevím, jak se jmenuje...
"Příjmení nemáte?" přísně se podívala přes hranu svých brýlí a našpulila rty.
"Kolik holek se jménem Madison tu máte?" nechápavě se Maddie podívala na učitelku.
"Nebuď drzá!"
"Nejsem." Učitelka zrudla vztekem a marně se snažila přinutit samu sebe, aby přešla do klidnějšího stavu, mezitím, co jsem se snažila svůj smích skrýt za kašlání.
"Máte problém s průduškami?" vrhla ke mně ošklivý pohled a pokračovala ve výčtu věcí, které nesmíme, protože jsme výběrová škola a podobné žvásty, které všichni slyšíme už od první třídy.
"Vypadá jak sup. Zlej, hnusnej sup," utrousila ke mně Madison koutkem úst a otevřela těžkou učebnici. Jen jsem se zasmála a doufala, že to nebylo tolik slyšet.
"Máte potřebu jít na chvíli za dveře, na uklidnění svých nežádoucích záchvatů smíchu, slečno..."
"Jsem St..."
"Takže asi máte. Přijďte až budete mít pocit, že jste v klidu."
"Ano, paní profesorko," zamumlala jsem a zvedla se ze židle.
"To není fér. Nic neudělala!" zastávala se mě Maddie. Vděčně jsem se na ni usmála a zašeptala, že to má nechat plavat.
"Baba jedna. Tohle že má být naše třídní? Celej rok? To bude děs," soptila Maddie při cestě domů.
"Třeba bude fajn..." snažila jsem se ji povzbudit. Podívala se na mě jak na absolutního idiota. "Snažím se být pozitivní! Lepší být optimista a mýlit se, než být pesimista a mít pravdu!" Soucitně mi položila ruku na rameno.
"Znám tě sotva půl dne a už mám pocit, že tě nemůžu nechat vyjít bez dozoru."
"Ty jsi..." zasmála jsem se a lovila klíče v tašce. "Nechceš jít dál?" Mohlo to být super, ne? Já, jakožto člověk, který se bojí všech a všeho, a už mám novou kamarádku. Teda doufám.
"Můžu," podívala se na hodinky. "Máma ještě nebude doma."
Odemkla jsem a zahulákala na celý dům.
"Jsem domáá!"
"Jak bylo, vílo?" přišel s úsměvem na tváři Harry. V ruce držel talíř a v té druhé utěrku. Nejhorší možná kombinace.
"Pane bože, dej mi to! Teď!" vyjekla jsem a nádobí od něj převzala.
"Uhm... Zdravím," zasmála se Madison a podala tátovi ruku. Ten si ji utřel do kalhot a stisk jí oplatil.
"Těší mě, jsem Harry."
"Já Maddie."
"Pěkné jméno," usmál se.
"Nezdá se mi, brácha vybíral," zase se zasmála. Je někdy vůbec smutná?
"Kde je Louis?" Opatrně jsem tátovi vtiskla do ruky utřený talíř a vyslala ho na dlouhou a strastiplnou cestu do kuchyně.
"Někde tady poletuje..."
"Volali jste mě?" Vynořil se odkudsi z obýváku, na nose černé brýle, na rtech úsměv.
"Moc ráda vás poznávám!" vrhla se k němu Maddie a vřele mu podala pravici, kterou ještě ani nestihla svěsit.
"Eeh..."
"Tati, to je Maddie, Maddie, to je Louis," chopila jsem se role seznamovače a se smíchem koukala na tátův rozpačitý výraz. "Moje kamarádka ze školy," pomohla jsem mu.
"Jasně! Jo! Ahoj!" potřásl jí rukou a podíval se na mě. Zvedla jsem natažený palec na znamení, že si vedl skvěle.
"Co bylo ve škole, vílo?" ozvalo se z kuchyně. Následováno třískotem talířů.
"Říkal jsem ti, ať počkáš na mě!" křikl po něm Louis.
"Já mu to taky říkala!" protočila jsem oči.
"No. Byla jsem snad poprvé za své studium vykázaná za dveře," odmlčela jsem se.
"Ty?! Co jsi, proboha, provedla?"
"No... Ono jsem za to technicky nemohla já," přimhouřila jsem jedno oko a snažila se vypadat strašně nevinně.
"To já. Noví učitelé, nová škola, znáte to, jen jsem si všechno potřebovala ujasnit," stoupla si přede mě Maddie a zatvářila se strašně ublíženě. Zůstala jsem žasnout, ani jsem nečekala, že by takového pohledu byla schopna.
"To chápu, určitě se to dá odpustit. Koho máte?"
"Profesorku Stephenovou."
"Tu?!" ozval se poděšený křik a přilítl Harry.
"Zlato, z rozrušenosti zapomínáš mluvit spisovně," zachichotal se Louis.
"Proč, znáš ji?" pozvedla jsem obočí.
"Tak trochu. Zkus jí říct, kdo je tvůj otec a zaručuju ti, že za těmi dveřmi si můžeš udělat trvalé bydliště."
"Tvůj táta byl bad-boy?" zasmála se Madison a potěšeně se rozhlídla kolem. Vypadala, že se jí tu líbí.
"Pche. Byl jsem třídní hvězda. Ve fotbale, ve známkách, úplně ve všem."
"Ano, a proto tvá, jistě oblíbená, učitelka má zálusk na naši dceru." Louis jemně zatahal Harryho za rameno a s úsměvem si ho odvedl do kuchyně. Dobře udělal, nechat ho tam o samotě ještě chvíli, neměli bychom z čeho jíst.
"Tak mě napadá..." načala Maddie.
"Ano?" otočila jsem se na ni, stále s úsměvem na rtech.
"Znám tvého tátu, tvého druhého tátu, naši učitelku, bez které bych se určitě obešla, ale tys mi jaksi zapomněla říct, jak se jmenuješ. A tos byla ta, kdo do mě narazil," uchechtla se. Vysekla jsem jí poklonu, zvedla lem šatů, jako bych se klaněla královně a slavnostně prohlásila:
"Estelle, jméno mé!"
"Tak tohle bylo divný," svraštila obočí a propukla v smích. Smála se hrozně často. Ale slušelo jí to. "Ještě jedno mi prozraď," zadívala se na mě s mírně nahnutou hlavou. "Proč ti taťuldové říkaj vílo?"
"To je na dlouho. Moc historek, moc lásky, moc květin. A příliš sladký příběh," ušklíbla jsem se a nabídla jí rámě.
"Času dost, ne? Mezitím mi můžeš ukázat, kde takový fešný princezny bydlí."
"Oh, vysekla jste mi poklonu, slečno Madison! Doufám, že vás nebudu muset vykázat za dveře!"

Teď si tak říkám - snad mě neslyšel ani jeden táta. Mám obavy, že by mě vydědili, tolik se smát snad ani není zdravé.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama