4. Little fairy with curls

21. září 2013 v 14:26 | Nits |  Little Fairy With Curls


Spustila jsem nohy z postele a rychle si dala ruku před pusu. Tedy, ne že bych musela zvracet, jak to asi vypadá, ale nedařilo se mi potlačit mohutné zívnutí. Podívala jsem se na digitální hodiny na nočním stolku - páni, to jsem spala tak dlouho? Protáhla jsem se a šťastně se usmála. Nebylo vyložené horko, ale jedny z prvních ranních paprsků mě polechtaly na očních víčkách a tvářích. Vždy jsem si raději přivstala, než se pak honit s tím, že nemám tohle a tamto. Líně jsem se postavila a přešla ke svému šatníku. Matně mi hlavou proběhl včerejší výklad od Maddie a musela jsem se pousmát. Sáhla jsem po sytě žlutých šatech. Ať už to krásné počasí oslavíme.
Připadala jsem si jako královna nebes. Bylo tak krásně, ptáčci cvrlikali, nikde ani mráček, žádný přebytečný hluk, jen z koupelny se ozýval...
smích?
Koutky se mi roztáhly do širokého úsměvu. Po špičkách jsem se přikradla ke dveřím a položila na ně jedno ucho.
"...to si nemyslím..."
"Ale proč, můžeme to zkusit..."
"Ne, ne, Louisi, jdi pryč..." vypískl táta. Bylo jasně znát, že je šťastný. A když je šťastný, jsem i já.
Opatrně jsem zaklepala a vklouzla do dveří. Pár modrých a pár zelených očí se ke mně stočil. Louis měl na prstu trochu pěny z Harryho tváře a snažil se mu jí něco nakreslit na čelo. Už jsem chtěla podotknout, že se chovají jako malí kluci, když si vyměnili pohledy. Svraštila jsem čelo, něco mi uniká? Začali se pomalu přibližovat. Už byli jen půl metru ode mě, když mi to došlo. Snažila jsem se rychle utéct, ale byli rychlejší. Za pár vteřin jsem měla pěnu na holení po celém nosu a mým drahým tatínkům to zjevně připadalo úplně k popukání.
"Ale tak hlavně, že se pánové baví," prskala jsem mezitím, co jsem si ručníkem stírala zbytky pěny z nosu.
"Královsky," odvětil Louis a vtiskl mi letmou pusu na tvář. Tak či tak, usmát jsem se musela. Byla jsem ráda, že jsou po delší době spolu, i když to znamenalo, že dnes se do školy nejspíš nevypravím.
Loudavým krokem jsem přešla dolů ke kuchyňské lince. Očima jsem zapátrala po něčem, u čeho by příprava nezabrala tolik času a zároveň by mi to dopřálo pocit plnosti aspoň do oběda. Zrak se zastavil na rodinném balení kukuřičných lupínků. S vítězoslavným úsměvem jsem stoupla na špičky a chvíli šmátrala. Vážně - mám dva otce, z nichž jeden měří určitě přes sto devadesát a ne, já musela být vysoká jako Louis. Za doprovodu Harryho chichotání jsem nasypala zlatavé plátky cornflaeků do první misky, která mi přišla pod ruku. Dotančila jsem až k lesklé lednici a otevřela jedno její křídlo. Z přihrádky uvnitř vytáhla lahev s mlékem, a když jsem se ujistila, že se nikdo nedívá, mohutně jsem se z ní napila. Tenhle zlozvyk se ne a ne odnaučit. Ještě než jsem stihla zalít polopřipravenou snídani, vzduchem se ozvalo zasvištění a já na hlavě ucítila tupý náraz.
"Au! Za co!?" Nepamatovala jsem si dobu, kdy mi dal někdo naposledy pohlavek; jestli vůbec někdy.
"Nemáš sklenici? Z lahve se přece nepije!" napomenul mě Harry a nasadil svůj výraz jsem-přísný-táta-takže-vůbec-nedělám-to-stejné.
"Co nová kniha, jde to?" snažila jsem se odvést řeč na jiné téma, zatímco jsem v zásuvce lovila lžičku.
"Ještě jsem nezačal, ale pracuji na tom!" Jiskra v jeho oku zazářila a on mi ukradl sousto, které jsem nestihla strčit do úst. Vydupal schody po dvou a bylo slyšet jen lehké klapnutí dveří jeho pracovny.
Po spořádání posledního lupínku a vypití poslední kapky mléka jsem, následována hodinovou ručičkou, která se pohybovala rychleji než já, vyskákala po schodech jako laňka a přes rameno si hodila školní tašku.
Měla jsem vše. Klíče si vezmu dole, tašku mám, učebnice a oběd... Ne, zaškrtím ho! Přísahám, že toho luxovače krabicového mléka bouchnu přes hlavu jednou z jeho fascinujících knih.
Vzhledem k tomu, že jsem se nedobrovolně dostavila na jeho lekce etikety, zapomněla jsem na svačinu. A nachystat něco? Zbytečná ztráta času. Vrhla jsem se ke schodišti s účelem seběhnout je v rekordním čase.
A místo toho?
Tupý náraz. Už zase.
"Estelle, vílo moje, co se děje? Chováš se jak stádo splašených koní! Takhle by dáma lítat neměla..." nasadil Harryho tón a koukal na mě s přísným výrazem.
Lépe řečeno - pokusem o přísný výraz. Jiskry v očích ho jako vždy prozradily.
"Já bych se docela ráda chovala jako slušná dáma, ale to by tvůj milý musel být trochu praktičtější muž. Nemám jídlo, což znamená nedostatek sacharidů a to znamená odumírání mých mozkových buněk z čehož plyne, že za moji dvojku z algebry bude moct táta!" S vražedným pohledem jsem ho obešla a mezitím, co jsem si jednou rukou brala klíče, druhou jsem lovila boty z botníku. Mám jednu! Ale ne, čas běží, kde je ta druhá? Potřebuju botoalarm, nebo nějakou podobně vymakanou záležitost.
"Ehm, ehm," odkašlal si Louis. Zvedla jsem k němu hlavu, připravena mu od plic říct, že vážně nestíhám, když mi s vděčným úsměvem vtiskl do rukou druhou botu. Do houpající se tašky vložil svačinu, úhledně zabalenou v papírovém sáčku. "A myslíš, že bych tě nechal hlady, chudinko naše?" Dal mi poslední drobnou pusu na nos a jako jediná osoba v tomhle domě vyšel schody opatrně a bezespěchu.
Víc než před pár vteřinami mi vadilo, že nestíhám. Chtěla jsem vidět, jak si obléká sako a bere svoji tašku. Jak mu Harry dává vášnivý polibek a doprovází ho až k jeho milovanému autu. Zatracený čas.
Domovní zvonek.
"Já vím, že jdeme pozdě, já to opravdu vím, ale výčitky si nechej na potom, protože -," zastavila jsem se v půlce věty. Prudce jsem se zarazila a párkrát zamrkala.
Teda, tušila jsem, že Maddie je schopná hodně věcí, ale že by se nechala ostříhat...
To není Maddie! Estelle, mysli!
"A ty jsi kdo?"
Prosím, vražte mi někdo do úst roubík, proč já každé první setkání musím začít tragicky?!
"No, víš, mluvil jsem s tou rezavou holkou tady vedle..." Můj výraz mu asi naznačil, že si o něm myslím, že utekl z nějaké léčebny a teď mi straší u dveří.
V lepším případě.
"Vždyť víš, má takový roztrhaný triko, vysoký černý boty a hodně zrzavých vlasů." Ale gestikuloval vtipně, to se mu musí nechat.
"Jo tak," probrala jsem se. "Ty myslíš Madison."
"To bude přesně ona," pokýval hlavou. "Totiž - řekla mi, že dnes musí ještě něco zařídit, takže přijde až na druhou hodinu. No a poprosila mě, jestli bych šel s tebou. Asi má o tebe strach, či co," mumlal, mezitím, co si prohlížel můj zevnějšek. "Mimochodem, jsem Sebastian."
"Estelle." Bezvadný, teď si psychicky postižená připadám zase já. Píšu si - jakkoliv neuvěřitelně to zní, poslechni Maddie, až ti bude doporučovat, co si obléci.
"Aha. No... Tak dobře. Když myslíš," nervózně jsem si utáhla popruh a vyčkávala.
Zjevně nebyl tolik nervózní, protože mě naprosto suverénně zbavil tašky, přehodil si ji přes sebe, a jakkoliv komicky vypadalo to, že má na sobě moji tašku s fialovými kvítky, tvářil se, jako kdyby podobná zavazadla nosil každý den.
Mezitím, co mi povídal o tom, že ve škole je už měsíc, ale zatím docházel jen po vyučování nebo jen vyjímečně, protože si teprve zvykal, došla jsem k názoru, že ten od nás z města určitě nebude. Měl sluncem vyšisované špinavoblond vlasy. Takový ten typický sestřih, na kterém jste si dali dost záležet, ale nechcete, aby to bylo poznat. Měl vcelku veselou tyrkysovou košili. Takhle to znělo zvláštně, ale... Slušela mu. Slušela?
Já vlastně nevím. Ani nevím, jak se to pozná. Vypadal jako celkem hodný kluk. Moment... On má v uchu náušnici! No nazdar. Doufám, že se Harry nikdy nedozví, s kým sdílím školu.
Procházíme kolem pekárny. Nedokážu si odpustit a do nosu nasaju tu božskou vůni. Skořice, kokos a čerstvé pečivo. Křupavé, jen se zakousnout. Už teď se mi sbíhaly sliny.
"Vypadáš, že tě to nějak zaujalo. Tady je pekárna vzácností?" pokynul bradou Sebastian.
"Ne, to ne," usmála jsem se na něj. "Jen se k ní váže dost vzpomínek. Ještě než... mě táta měl, pracoval tady. Taková menší brigáda během toho, co studoval."
"To je hezký," věnoval mi chápavý úsměv. "Můj táta vlastní podnikatelskou firmu. Dřív ji vedl v Americe, jenže Anglie ho pořád lákala, ať už stylem života nebo možností pro práci. No a tak jsme skončili tady," vrhl po mně pohled, aby zjistil, jestli na mě zapůsobilo to, co řekl.
Zbytek cesty jsme šli mlčky. Nebylo to ale takové to trapné ticho, spíš jsme oba byli zahloubáni. Já přemýšlela nad tím, jak dobře v naší škole zapadne, pokud se chová takhle bezstarostně. A on... To už se asi nikdy nedozvím.
"Tak - tady tě opustím. Musím za ředitelem, chtěl se mnou mluvit, než mě oficiálně přiřadí do nějaké třídy," zastavil se Sebastian a na chvíli se odmlčel.
"No tak... Ahoj." Já vím, že jsem mu možná měla poděkovat za doprovod a za rozhovor, ale když to nešlo. Byl přece úplně cizí a já ho nebudu zdržovat...
"Jo. Čau," vrhl na mě poslední pohled a vydal se opačným směrem, než kam jsem měla namířeno já. Jediné, co mi z dnešní cesty do školy utkvělo v paměti, byla profese jeho táty a taky to, jak hluboce modré oči měl.




"Kdes byla? Tos na mě ani nemohla počkat? Tahala jsem se s bráchou o poslední balení burákového másla. A hádej co? On vyhrál!" Maddie se naštvaně zřítila do lavice vedle mě. Jen co spustila svůj batoh na podlahu, otočila se ke mně a očekávala smysluplné vysvětlení. Já se jen zmohla na zmatený pohled.
"Vždyť jsi přece říkala... Totiž, Sebastian říkal, že přijdeš až později, že jsi poslala jeho, aby do školy šel se mnou!" Vážně - to si ani nepamatovala, co udělala před půl hodinou?
"Kdo je Sebastian?" Vráska mezi jejím obočím mi prozradila, že zjevně ne. Chtěla jsem jí vysvětlit, proč jsem ráno nešla s ní, ale zrovna v tuhle chvíli zazvonilo.
"Řeknu ti to potom," naznačila jsem rty, když do třídy vpochodovala profesorka. Nevím, čí to byl nápad, abychom každý den v týdnu začínali hodinou s třídní, ale metál si za to rozhodně nezaslouží. Dočkala jsem se jen tragického povzdechu Madison. Zachihotala jsem se a ona mi věnovala jeden ze svých úšklebků. Uf, takže zase dobré.
"Dřív, než začneme probírat dávné kouzlo historie, pro které mnozí z vás nemají ani špetku úcty a nadání," přelétla zrakem po třídě "bych vám chtěla představit vašeho nového kamaráda, spolužáka a společníka, jehož otec velmi štědře sponzoruje naši školu."
Ach ne, další otrava, který prolézá jen díky nadité peněžence vlastního otce. Obrátila jsem oči vsloup.
Otevřely se dveře a z nich, se skloněnou hlavou, vyšel náš 'veleúžasný' nový spolužák. Psala jsem zrovna do sešitu vysvětlení pro Maddie, když do mě šťouchla.
"Páni, to je ale kus, že? Tak tomu bych ty obyčejný tenisky bez spon a cvoků klidně odpustila," zaáchala vedle mě. Vrhla jsem na ni pobavený pohled a zvedla hlavu. Úsměv mi strnul na tváři a pomalu polevoval.
"Sebastiane, buď tak hodný a najdi si nějaké místo, ze kterého dobře uvidíš."
Maddie se na mě podívala s tázavým výrazem.
"Neptej se mě. Ano, je to ten Sebastian, kterého jsi pro mě poslala. Ano, tenhle se mnou šel do školy místo tebe a než mě začneš osočovat, já za to doopravdy nemůžu!" Jen co profesorka zaklapla dveře se vzkazem, že Sebastianovy učebnice musí prodiskutovat s ředitelem, spustila jsem na Maddie. Výraz v jejích očích nebyl dobrý. Ani trochu. "Nehodláš mu ublížit, že ne?"
"To se ještě uvidí," procedila skrze zuby a zvedla se ze svého místa. Napochodovala až k lavici, kde si zrovna nováček vytahoval sešity.
"Čau frájo. Hele, nevím, co máš za lubem, ale zas tolik zrzek na naší ulici nebydlí, takže vysvětlení, že jsi nemyslel mě si nech od cesty," vypálila na něj, počítaje s tím, že bude přesně vědět, o čem mluví. To byla celá Madison.
Sebastian k ní jen zvedl zrak.
Sklonila jsem hlavu ke svému sešitu a začala kreslit pečivo z pekárny, kolem které jsme se Sebastianem procházeli. Proč by mi lhal o tom, že ho Maddie poslala? Pokud mi chtěl něco říct nebo se třeba bál, že by netrefil do školy, stačilo mi to oznámit normálně a mohl se ušetřit téhle scény.
Ani ne za minutu byla Maddie zpátky. Supěla jako parní lokomotiva a s hlukem padla na židli.
"Je to namyšlenej, arogantní debil, kterej má zjevně pocit, že jsem nějaká ta jeho obdivovatelka, která sedne na zadek, kdykoliv se na ni podívá. Ale to se mýlí, chlapeček, to se hodně mýlí!" probodávala ho pohledem, ale on jen netečně vypisoval své jméno na každý ze sešitů. Mezitím se vrátila třídní, zkontrolovala svého nového svěřence pyšným pohledem, jako by snad byla matka vrána, která své ptáče naučila létat. Obrátila se k tabuli, na kterou začala psát zápis a u toho vykládala novou látku společně s poučením, že pokud nebudeme dávat pozor, není to její starost, ale jen a jen naše.
Kradmo jsem se podívala vlevo, kde Sebastian seděl. Jako na povel zvedl hlavu a lehce se na mě usmál. Ostýchavě jsem mu úsměv oplatila. Zvedl jednu fixu z pouzdra a něco začal čmárat na papír před sebou. Vytrhl dvojlist ze sešitu a otočil ho ke mně tak, abych ho viděla jen já.
"OMLOUVÁM SE!"
Rychle jsem se podívala, jestli Maddie něco nezahlédla. Jen tupě opisovala z tabule a mumlala si něco o tom, že pomsta bude sladká.
Sebastian stále čekal na odpověď. Jen jsem zavrtěla hlavou, jako že to nestojí za řeč. Přes tvář mu přelítl vděčný úsměv a začal novou látku zapisovat také.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 gab gab | 31. října 2013 v 14:18 | Reagovat

Krásne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama