5. Little fairy with curls

21. září 2013 v 14:28 | Nits |  Little Fairy With Curls
Já ty předkecy budu psát, okay?!
Jen ne teď.
Páč to hážu naráz. A bylo by to trapný.
Hehe.




Louis zrovna vytahoval ze skříně kravatu a zasadil ji pod límec. Uslyšel vrzání parket, a tak se otočil k otevřeným dveřím. Chvíli zíral na svého přítele, když mu to nedalo a musel se nervózně usmát.
"Co?" zachroptěl a dál sukoval na vázance nacvičený uzel.
"Nikdy jsem nechápal, jak to děláš," povytáhl koutky Harry a obejmul Louise kolem boků. Počkal, až si pořádně upraví košili a potom ho náruživě políbil. Do toho polibku vkládal všechno. Výtku toho, že on, Harry, bude zase celý den sám doma, že mu bude děsivě smutno a že si při tolika pracovní náplně vůbec neužijí chvilky spolu.
"Harry," zamumlal Louis do polibku. "Harry, musím do práce." S lítostí se odtáhl. Oslovený pokýval hlavou a naposledy zabořil hlavu do hebké látky košile. Ta vůně byla okouzlující. Bylo to jako čerstvě posečená tráva s přísměsí ozónu po dešti. A déšť Harry miloval.
"Náš šéf stěhuje svoji kancelář i se svou panovačnou hlavou k nám do budovy. Nechápu, co mu nevyhovovalo na rozkazech po faxech a telefonech. Mohl klidně se svou mastnou peněženkou zůstat ve státech. Nevidím jediný důvod k přesídlení sem k nám," brblal Louis, vzal si od Harryho svoji koženou brašnu, kterou by, nebýt jeho, každé ráno zapomínal. Pravda, sice jeho drahý není na praktické věci, ale bez něj by byl naprosto ztracený.
Ruku v ruce sešli do přízemí, Louis nazul své lakýrky, i když závistivě koukal po Harryho Vanskách, a společně zamířili k černému autu, stojícímu před domem. Naposledy mu vtiskl horký polibek a usmál se na něj. Elegantně otevřel dveře a ještě elegantněji se usadil do auta. Harry za ním zavřel. Louis sešlápl spojku a otočil klíčky v zapalování.
"Jeď opatrně," mávl za ním ještě Harry, když se černé auto ztrácelo v dáli.
Louis měl rád rychlou, pohodlnou jízdu. Miloval své auto a muselo být vždy v perfektním stavu. Aby mu cesta rychleji ubíhala, pustil si rádio.

*mezitím v Louisově práci*

"Samantho!" Mladá dívka, mohlo jí být něco přes dvacet, úlekem nadskočila. Přinutila se nasadit pracovní úsměv a rychle odběhla do kanceláře svého nadřízeného.
"Volal jste mne, pane Benette?" vstoupila do místnosti, která místo stěn měla pouhá skla. Asi aby měl výhled na všechny, co se -podle něj- nepokrytě flákají.
"Ne, Samantho, jen jsem si tu opakoval vaše jméno pro případ, že bych ho zapomněl. Ano, volal jsem vás a příště mě, prosím, neobtěžujte hloupými dotazy." Starší muž si promnul koutky očí a zatvářil se, jako kdyby byl poslední myslící člověk na zemi. Plynule vydechnul a podíval se na svoji sekretářku, která tu stála před ním, kousajíc si ret. Všichni zaměstanci jsou tak... Ještě nenašel ta správná slova. Ušetřil tu vyplašenou chudinku všech výčitek, které se mu draly na jazyk a místo toho se jen zeptal:
"Kde je Tomlinson?" Začal se prohrabovat v papírech na stole. Samantha se podívala na značkové zlaté hodinky a pohotově odpověděla.
"Každou chvíli by měl dojet, asi se někde zpozdil." Benett přestal třídit faktury, odkašlal si a obešel stůl. Tyčil se před nebohou sekretářkou a ta nevědomky ucouvla.
"Asi se... zpozdil? To nemyslíte vážně, že ne? Teď mu zavoláte a zeptáte se ho, kde sakra vězí, když ta platba ze Singapuru měla dojít už minulý týden." Samantha jen přikývla a na svých podpatcích odklapala ke svému pracovnímu stolu. "A včera bylo pozdě!" štěkl za ní, zavřel dveře a znovu se pohodlně usadil do křesla. Hodil jeden netečný pohled na chodbu a s upokojením zjistil, že všichni pospíchají a nikdo zbytečně nelení. Tak to měl rád, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nedostal ten geniální nápad řídit to všechno z pohodlí své kanceláře, odkud viděl na všechno a na všechny.



"Louisi? Louisi!" sykla Samantha na muže, právě procházejícího skrz vstupní dveře. Ten se za ní jen otočil s nechápavým pohledem.
"Benett tě chce. Hned!" protočila oči a dál něco vkládala do počítače. Louis prudce vyfoukl vzduch nosem. První den a on něco chce. Zase. Po e-mailech na něho aspoň mohl házet otrávené obličeje, ale tady? To bude ještě legrace. Spěšně opřel svoji tašku o stůl ve své kanceláři, požádal Samanthu o kávu a zaklepal na skleněné dveře. Jeho šéf zvedl hlavu a rukou mu ležérně pokynul, ať jde dál. Louis mu vyhověl, zavřel za sebou a předstoupil na kobereček. Doslova, měl tam nechutně hnědý koberec, mohl mít tak metr krát metr a půl a vypadal, jako by ho právě někdo... pošlapal.
"Máte nějaký důvod pro to, proč tu jste téměř o deset minut později?" začal Benett a s pozdvihnutým obočím se podíval na Louise.
"Pracovní dobu mám až za," vrhl pohled na hodiny na zápěstí "půl hodiny, takže pokud se nemýlím, jsem tu ještě brzy." Rozhodl se, že nejlepší obrana je útok, ale nic se nemá přehánět. Všechno v něm vřelo a zatínal bezděčně pěsti, ale nutil se do klidu a normálního vyjednávání. Opak by nikam nevedl.
"Aha. Dobrá. Ale jsem přesvědčen, že jste počítal s tím, že mé přesunutí se sem znamená to, že jsou poněkud jiná pravidla a jinak posazená laťka. Takže pro tuhle chvíli jste se opozdil a to u mě znamená jasné první porušení. A nechcete další, že ne? Tak běžte dělat svou práci." Louis věděl, že tím myslí tu platbu z Asie, ale on prostě nemohl za to, že oni se neustále vymlouvají na počasí a nemožnost letu a nefunkční banky a tak by mohl pokračovat do nekonečna. Otevřel ústa a pohrdavě si odfrkl. Chtěl něco říct, bránit se, zachovat se jako dospělý, ale jediný pohled šéfa stačil, aby srazil poslušně podpatky k sobě. "To je vše."
Louis se otočil na podpatku a přibouchl za sebou dveře. Nebýt toho skla, třískl by jimi tak, že by se jeho Benettovi třeba rozsvítilo, nebo tak.
"Můžeš mi říct," opřel se dlaněmi o Samanthin stůl "kterýho debila napadl ten dokonalý plán, že nám bude poroučet odtud? Vypadám jako někdo, kdo má provázky nebo nemá vlastní mozek? Ne, nevypadám. Děda jeden," skoro si odplivl a podíval se na sekretářčin výraz. Asi by měl brzdit, ani Harry by nebyl rád, že mluví takhle. Samantha mu místo odpovědi jen do rukou vrazila šanon, označený štítkem Důležité platby a taktně ho poslala dělat svoji práci. Ten poděkoval a zavřel se u sebe.
"'Musíte pracovat' a 'Jdete pozdě, Tomlinsone' a 'Neprosperujete naší firmě'," pitvořil se Louis a prudce otevřel šanon. "Chtěl bych vidět, v kolik by do práce hodlal vstávat on, kdyby IQ jeho šéfa bylo rovno IQ houpacího koně." Letmo se koukl po svém stole, jestli je vše v pořádku. Nejnovější model drahého počítače, protože šéf se rád chlubil tím, kolik má pěněz, bloček s nalepovacími papíry, aby nic nezapomněl, diář, ach, Samantha mu udělala kávu. S povzdechem listoval papíry a přistihl se, že o tom vůbec nepřemýšlí. Jen složil hlavu do dlaní a uvažoval o tom, že si dál nenechá po sobě skákat. Ovšem pokud chtěl mít stálý příjem a dobré místo, neměl na výběr. Když si bradu podložil zápěstími, ukotvil svůj zrak na fotce v rámečku. S úsměvem ji vzal do dlaní a koukal na Harryho s Estelle. Jak se krásně smějou do objektivu. Oba květinové korunky na hlavě. Stejné, jako kdysi Louis pletl Harrymu. Odložil rámeček zpět a aniž by si to uvědomoval, stále se jen culil.

I po těch letech byl tak zamilovaný. S novým nasazením si vzal pero a začal cosi zaškrtávat do dokumentů před ním. Jen doufal, že šéfův syn nebude stejný jako tatínek a jestli ano, tak že nepřevezme firmu. Takhle mu jen stačilo dívat se na jeho fotku v Benettově kanceláři a už teď se mu obracel žaludek.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama