Hide and seek

18. září 2013 v 17:30 | Nits |  Original



Pozoroval, jak provazce deště dopadají do kaluží všude okolo něj a s povystrčenou špičkou jazyka se snažil nešlápnout do žádné z nich. Byl trochu jako dítě, uvězněné v dospívajícím šestnáctiletém těle. Bavlněná šedá čepice mu schovávala špinavě blonďatou čupřinu a končila těsně u obočí, klenoucím se těsně nad ocelově šedýma očima. Na zádech mu poskakoval odrbaný batoh s velkou koženou přezkou uprostřed. Zvedl oči od svých zmáčených bot a zahřálo ho u srdce při pohledu na budovu, mohutně se tyčící před ním. Očistil si boty o ošuntelou rohožku a zatlačil do těžkých dveří. Do nosu ho praštila vůně starých knih a dřevěného nábytku. S téměř tichou posvátností dveře zavřel a odložil svůj batoh na jeden z mnoha dubových stolů tady. Došel až ke starší paní za výdejním pultem a zeširoka se na ni usmál.

"Dobré odpoledne, paní Moorová, máte se?" vytáhl z kapsy kabátu průkazku v relativně dobrém stavu.

"Dobré, Jeremy, jsem ráda, že tě znovu vidím." Stará žena od něj pevnýma rukama převzala několik knih na vrácení a zručným pohybem se chystala je postavit do poličky za sebe.

"Ukažte, já to dám na své místo, stejně se tu asi chvíli zdržím." Jeremy pohotově vzal hromádku svazků knihovnici z rukou a odložil je jen na chvíli na stůl, aby si mohl sundat bundu.

"Děkuju," pokývla hlavou knihovnice a věnovala se dále zapisování do seznamu knih.

Jeremy rád pomáhal, a o to raději, když to bylo právě tady. Hravě vrátil knihy do regálů, přesně tam, kam patřily, a když skončil, jen nazdařbůh bloudil mezi policemi plnými knih a čekal, která ho jako první upoutá. V hlavě si rýsoval příběh, jaký by kniha měla mít. Neměl chuť na upíry, na nic přeslazeného, ani poučného... Chtěl, aby tam bylo dobrodružství. Možná záhada. A hlavní hrdina by byl kluk. Byl by chytrý, velmi chytrý. Měl by tmavě hnědé vlasy a hluboké zelené oči, s moudrými jiskrami. Byl by vysoký a psal by básně.

To je ono. Skládal by básně, byl věčně zahloubaný a ponořený do vlastních příběhů. Jeremy sáhl po knize v béžové vazbě. Vytáhl ji z police a v prostoru, který se utvořil vytaženou knihou uviděl přesně ty mechové oči, které si vysnil před chvílí. Srdce mu vynechalo jeden úder, plíce se smrskly jen na ten jediný nejpotřebnější nádech. Nořil se do těch očí před sebou a pootevřel ústa na malou škvírku. Takové oči jste nikdy neviděli, určitě. Byly hluboké, byly moudré, byly... Byly dokonalé.

Jejich majitel se potichu, pomalu obrátil a odcházel pryč. Jeremy se v tu chvíli hrozně lekl. Že ho ztratí, že ho už neuvidí, že ho v téhle veliké knihovně už nikdy nenajde. Knihu nechal knihou a opatrně, snad aby toho kluka nevyplašil, obešel regál a chtěl mu nějakým způsobem naběhnout.

Nebyl tam. Jediné, co z něj viděl, byl černý svetr, mihnoucí se za poslední poličkou. Zrychlil krok, skoro běžel, i když věděl, že by neměl. Ale nemohl ho nechat utéct, ne teď, ne když ho viděl a když toužil vědět, co je zač. Jak se dostal z jeho rozumu, z jeho vysněné knihy, sem, přímo před něj.

K jeho obrovskému překvapení tam nebyl. Jako by se do země propadl, jako kdyby zmizel. Jeremyho to zmátlo, jak se mohl pohybovat tak rychle?

Jeremy se rozvážně vydal dlouhou uličkou, neslyšel žádné zvuky, ať už tichou konverzaci nebo zvuk listování stránek. Podíval se do každé postranní uličky, na obě strany. Nikde toho kluka neviděl. Až v té úplně poslední sekci, tam, vzadu u poezie ho objevil. Jeremy zůstal stát na místě a jen ho s neskrývanou úctou sledoval. Jeho bílé štíhlé prsty s respektem přejíždějíc po kožených obalech. V očích, v těch nádherných očích, se mu odrážely všechny knihy před ním, všechno bohatství v barevných deskách. Jeremy přišel až k němu, váhal s každým krokem, ale přece jen stanul až u něj.

"Ahoj," vydechl měkce. "Já jsem jen... Hrozně rychle jsi mi utekl." Obrátil se, aby mu ukázal směr, odkud přišel. Pak se otočil zpět na něj a on...

Tam nebyl.

Jeremy svraštil obočí. Blonďaté prameny mu rozcuchaně padaly do očí a on si je nespokojeně odhrnul. Ten kluk si z něj dělal legraci. Blonďák nakrčil nos. Urazilo ho to, ale nedalo mu to. Prostě ho musel najít, a umanul si, že teď ho chytne a už nepustí.

Támhle je. Sedí v jednom z pohodlných křesel a na klíně má otevřenou knihu. Jak to stihl?

Jeremy šel přímo proti němu. Měl pocit, že se za ním žene stádo pakoňů a z obou stran se na něj valí velké, těžké balvany, jež by ho zabily jen pouhým dotekem. Nedbal na to. Nespouštěl oči z toho záhadného kluka, který mu pohledy oplácel. Vsakoval a vpíjel se do jeho očí, ta moudrost z něj pryštila, tryskala v něuvěřitelně silných proudech, vypadal rozvážně a krásně. Tak strašně krásně.

Jako ten typ, který mluví strašně pomalu, a když už ze sebe tu větu dostane, jen sametovým tónem a jen málokdo jí rozumí.

Už byl skoro u něj. Ten tajemný se k jeho údivu zvedl, knihu položil na stolek a pevně se postavil. Nehrbil se, ani trošku, stál vzpřímeně a i přesto působil strašně křehce, ale vyrovnaně. Čím víc se Jeremymu zrychloval dech, tím pomaleji šel, až se zastavil úplně. Stál těsně před ním, mezi špičkami jejich bot bylo jen pár centimetrů, ale přesto dodržovali odstup.
Který se Jeremymu nelíbil.

"Kdo jsi?" zašeptal. Básník neodpověděl, ale natáhl před sebe ruku se zvednutou dlaní, jako kdyby říkal stop. Ale propojil to s pohledem odhodlání, až Jeremymu poskočilo srdce. Bylo to, jako by měl ruku položenou na neviditelné zdi.

Jeremy zvedl svoji dlaň a dal ji těsně před tu jeho. V tu chvíli mu rukou projel lehký záchvěv, jako když vás kopne malá dávka elektrického proudu, a končila kdesi v srdci. Jeremy zalapal po dechu a trochu se usmál. Měl pocit, že mezi jejich dlaněmi, v té malinké škvírce, jsou provazce elektřiny, které je pojily a spájely dohromady. Jeremy přestal pozorovat ruce, které jakoby se celý život hledaly a zvědavě zakotvil zrak v jeho pohledu.

Zelené, tmavé oči, zastřené závojem krásy, moudrosti a všímavosti. Černočerná zornička, zářící jako noční obloha. Mechová duhovka, jako les při svítání, ve kterém tančí víly. Nos jako malý knoflík, perfektní tvarem, dokonalý velikostí.

A ty rty... Ach, ty rty. Červené, uprostřed polštářku narůžovělé, šťavnaté jako čerstvě utržená jahoda právě z toho tajemného lesa. Jen se jich dotknout, smět je ochutnat, jen je poznat, jak do těch Jeremyho zapadnou. Jeremy udělal malinký krok vpřed. Drobný krůček. Nahnul se, přivřel oči a čekal ránu do žaludku, výboj do srdce, explozi motýlků v břiše, jak to bude dokonalé. Cítil husinu na svých rukou, způsobenou tou neskutečnou touhou, přitisknout se na ty nádherně pootevřené rty.

Někdo s ním zatřásl.

"Jeremy, zlato, jsi v pořádku? Knihovna za chvíli zavírá, pojď, rychle, zapíšu ti knihy." Jeremy zatřásl hlavou a začal rychle mrkat. Slzy se mu draly do očí. To ne... Byl to... Jen se mu to zdálo? Ta kniha, ten kluk, ten básník byl jen v jeho vysněné knize? Jen v jeho hlavě? Jeho rty už nikdy neochutná?

Svíralo se mu hrdlo a uzloval žaludek. Bylo mu smutno, cítil prázdno a jediné, co laskalo jeho rty byl vítr, vpuštěný sem pootevřeným oknem. Zahloubaně došel do vstupní síňky, tiše zamumlal něco v omluvu spolu s přáním pěkného večera, a za nasazení si kabátu a batohu vyšel ven.

Ohlížel se po všech výlohách, do všech koutů, ale básník nikde. Jako kdybyste otočili stránku a hlavní hrdina jednoduše zmizel.
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chriss Chriss | Web | 18. září 2013 v 17:45 | Reagovat

Znáš můj první dojem z povídky, který jsem ti doufám dostatečně vylíčila v chatu, ale stejně ti musím sepsat komentář.
TY nikdy nechtěj být jako já. Nits, zůstaň sama sebou, naprosto jsem si zamilovala tvoje psaní, tvou tvorbu, která mi povětšinou způsobuje zástavu srdce.
A tahle povídka? Miluju knihovny, ačkoliv ta naše je až moc moderní, ráda tam chodím, sednu si na pohovku a čtu. Zbožňuju vůni knih (vážně, když si koupím novou, okamžitě ji otevřu a fetuju), takže mě to potěšilo.
Nits, miluju tě, tohle je úžasný.

2 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 18. září 2013 v 17:46 | Reagovat

Dokonalé a bezkonkurenčně promyšlené. Pět hvězdiček a palec nahoru.

3 Monnie Monnie | 18. září 2013 v 18:30 | Reagovat

Asi půjdu vyhlásit atentát na kohokoli, kdo ti tuhle povídku nějak škaredě pomluví, protože předčila moje očekávání, i když jsem věděla děj dříve než přečetla celý text.
Jo a taky mám chuť vzít nějakou pěkně tlustou knihu (třeba Eragona) a hodit ji milé paní Moorové na hlavu, za to, že tak zkazila atmosféru a napětí, i když je to lepší, než kdyby se políbili.
Měla bych se taky vydat do knihovny a najít si tam svého bruneta.. :D

4 Tess Tess | 22. září 2013 v 18:17 | Reagovat

Jak krásně jednoduché a uhlazené vyjádření fantazie... a vášně... :)

5 Sessi Sessi | 28. května 2014 v 21:31 | Reagovat

wáu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama