Pianista

26. září 2013 v 20:08 | Nits |  One Direction
Zase One Direction, já vím, pardon.
Je to... ráda bych řekla, že smutný, ale nevím, jak to budete brát vy, tak se uvidí. A pusťte si k tomu tohle:
protože je to psané za téhle písničky a nebojte, text u toho není, je to jen piano.
Komentáře a hvězdičky mě potěší, vždyť víte.
Miluju vás.



Zayn seděl u klavíru a hrál smutnou skladbu. Šíleně smutnou.

O tom, jaké je cítit se sám a přitom nebýt.

Jaké to je, když se na vás fanoušci dívají a šeptají si.

Jaké to bylo, když tomu všemu propadl. Hladil klapky piana a vzpomínal.


"Už nebudeš?" zeptal se ho Niall a na talíř si shrnul jeho snídani. Jindy by se tomu zasmál, teď jen odešel, se sklopenou hlavou a jejich pohledy v zádech. Odešel od jídelny a proplétal se labyrintem chodeb v hotelu, až dorazil tam, kde trávil poslední dny.

Když šel Liam okolo koupelny ve třetím patře, zaslechl za jejími dveřmi dávivé zvuky. Podivil se, vyděsil, tak otevřel dveře a nehledě na klepání vrazil do kabinky. Z pohledu před sebou se mu zatočila hlava. Zayn, na kolenou, s bledým obličejem, rozcuchanými havraními vlasy, které jakoby kontrastrovaly s pokožkou, špinavými ústy a roztřesenýma rukama.

Liam k němu přiskočil a nedbaje na to, jak byl zamazaný, přivinul si ho k sobě. Po krátké chvíli se Zayn odtáhl. Vykoktal něco v tom smyslu, že je to v pohodě, jen mu nesedla snídaně, a na vratkých nohou odešel do pokoje.

Od té chvíle s nikým pořádně nepromluvil.


Svým způsobem mu hudba pomáhala; necítil potom tak velké prázdno. Jasně, měl kluky, měl dokonalého přítele, ale tady, v mramorové chodbě s obrovským křídlem bylo to jediné, co mu mohlo pohladit duši, zvuk linoucí se zevnitř toho prestižního nástroje. Laskal bílé i černé obdélníčky, které vždy uhodily o příslušnou strunu. Přišlo mu to už jako kdyby se s tím narodil, měl to prostě naučené. Ale dobře věděl, že Liam vždy pozoruje, jak to nedělá automaticky, naopak, vždycky se nakloní, když hraje, stáhne, když přejde do pianina a vyskakuje mu husina při napětí, které čiší z jeho hry.


Stál na balkoně, ztrácejíc se v ranní mlze. Pod ním jezdila auta, spěchali lidé a nikoho nezajímalo, že nějaký člen boybandu je v hotelu nad nimi.

Respektive to nikdo nevěděl - snad poprvé, co se to povedlo manažerům utajit. Bylo mu na nic z toho, že právě kvůli jemu a jeho potrhané psychice musít lhát fans. Nebyl ovšem v takovém stavu, že by nad tím musel až tak hluboce přemýšlet. Možná i chtěl, ale... nějak to nešlo.

Přiložil zapálenou cigaretu ke rtům a potáhl. Nikotin se mu vléval do žil, část kouře se zadrhla v plicích, tu větší část vyfoukl a sledoval, jak se mísí s mlhou. Uslyšel klapnutí balkonových dveří - na tu chvíli pocítil emoci, která se dlouho nedostavila - strach.

"Zase kouříš?" zeptal se Liam tichým, vyčítavým hlasem. Zayn cigaretu uhasil a hodil k zábradlí balkonu.

Potom to uklidí.

Liam pomalu přišel až k němu. Objal ho kolem pasu a snažil se nevnímat, jak tiše jeho srdce bije. Zayn přivřel oči a nadechl se studeného vzuchu. Snažil se nerozkašlat, tak moc ho zaskočil ledový pocit uvnitř jeho těla. Opřel se o Liama a palcem ho hladil po ruce, kterou ho objímal kolem boků.


Chlapci s havraními vlasy se začaly vracet pocity; měl co dělat, aby udržel prsty na klavíru. Cítil, jak se mu hluboká průtrž v srdci naplňuje smutkem. Uvědomoval si, jak všem ubližuje tím, že nejí, tím, že kouří víc než dřív, že se snaží na vystoupeních smát a oni se potom trápí, protože vidí, jak falešný jeho úsměv je. Na druhou stranu - tu pavučinu jeho nervů svým způsobem zacelovala hudba, linoucí se a prostupující sálem. Byla to jediné, co slyšel, co vnímal. Hrál na piano, momentálně nejbližšího přítele a nechal mluvit svoji hudbu. Hleděl do ztracena a nechával se topit v tónech mollové skladby.


"A co si myslíš? Že ti pomůže, když přestaneš jíst úplně? Co se tím podle tebe vyřeší? Myslíš, že to pak bude lepší? Asi těžko, jen tě to udělá slabším a slabším!" křičel na něj Harry u večeře. Nestaral se, že se na ně dívá zbytek kapely a ostatní lidé, pracující s ním. Zayn ho štval. Hodně.

"Můžeš na mě ...prosím... přestat křičet?" roztřeseným hlasem se bránil Zayn a snažil se nevybouchnout. Na protest si aspoň kousnul do suchého toustu.

"Nezapomeň se rozbrečet, to už budeš úplnej chlap," znechuceně mu vmetl do tváře Harry a práskl za sebou dveřmi. Zayn se otočil ke klukům, naprázdno otevřel ústa, ale neměl co říct. Ve všech očích se tvořily otazníky; co se to děje? Zrovna Harry, kterému to bylo fuk a byl ten, co mluvil z cesty a pak se tomu smál...

Zrovna ten.

Zayn se zvedl od stolu. Půjde k Harrymu na pokoj, omluvit se, určitě toho teď lituje. S tichým "promiňte" na rtech vyšel z jídelny a stáhl si rukávy mikiny přes hubená zápěstí. Zastavil se před kudrnáčovým pokojem, chtěl zaklepat, když zevnitř slyšel, jak Harry s někým mluví.

"Nemůže se chovat jako dospělej... já vím, že je z toho moc... jo... já to sakra vím, ale chápej, v prdeli jsme z toho všichni, nemůžu za o, že on ještě k tomu nejí, jak kdyby to pomáhalo... jo, kámo... nevím, nevím proč, asi má nějakou slabší psychickou odolnost nebo co... jo, máš pravdu... uhm... asi jsem to přehnal... já za ním zajdu... neboj, pak... jo, slibuju... čau a dík."

Zayn couval ode dveří, až narazil na chladnou zeď. Tak tohle posral úplně. Za všechno může, on to ví, jen to bolelo, slyšet takhle tvrdě.

Jako už po milionté za tenhle pobyt skončil s prachmizivým obsahem žaludku vyvráceným v míse.


Pokládal lehce prsty na klapky klavíru jako kdyby to byla pírka, snášející se k zemi. Sálem se hudba příjemně rozhléhala, od stěn se odrážela a vracela se zpět do Zaynových uší.
Bylo mu smutno. Smutek. Tak takhle vypadal... V každém tónu, v každém sešlápnutí pedálu byla emoce. Střídaly se tak neuvěřitelně rychle, že to nezvládal. Poslední dobou nebyl zvyklý cítit vůbec něco, natož tolik pocitů. Nevěděl, jestli brečet, utéct nebo co by měl vlastně dělat. Tak jen hrál, hrál by do skonání světa a do úplného zblbnutí, pokud by ho nepřerušila další krátká vzpomínka.


"Omluvil jsem se mu? Jasný? Co po mně ještě chceš? Mám mu přinést bonboniéru a plazit se před ním na kolenou?" ječel Harry na Nialla, který se Zayna přišel zastat.

"Jednou je to tvůj kamarád, tvůj nejlepší kamarád, Stylesi, taky bys mohl projevit trochu soucitu a nechovat se jak namyšlenej kretén!" oplácel mu Niall. Stáli proti sobě na hotelové chodbě a bylo jim úplně jedno, co si o nich kdo myslí.

"Aha, takže my se úplnou náhodou stali kamarády a já teď mám před ním schovávat žiletky nebo kurva co?" Harry si skoro rval vzteky vlasy. Zayn seděl za rohem, opřený o zeď a snažil se nebrečet, tak moc se snažil. Hádka zničeho nic ustala. Ticho, pusto. Chtěl se zvednout a odejít, než si ho někdo všimne, když se vedle něj posadil Harry. Věděl, že sedí u Zayna, jen neměl odvahu se po něm podívat. Naprázdno otevřel ústa, polkl, v ústech se mu objevily hořké sliny a v řeči bylo slyšet, že se snaží zadržet pláč.

"Já jsem... Je mi to strašně líto," znovu polkl a dlaně si přitiskl na oči. Možná neviděl, ale nemohl zabránit tomu, aby cítil. Zayn se na něho podíval a váhal. Chtěl ho pohladit, obejmout, ale nevěděl...

"Miluju tě. Víš to, že? Tohle je tím stresem. Vždycky jsem tě miloval, vždycky a... Prostě mi to prosím promiň," vzlykl, prudce se zvedl a rozběhl se do pokoje. Zayn vstal a skončil svoji pouť na balkoně s cigaretou v ruce.


Hra ho vysilovala, ale zároveň mu dávala naději. Lásku a cit. Všechno to, co poslední dobou pozbyl. Končil skladbu, věděl to. Věděl, že za chvíli přijde konec, že naposledy klapka uhodí do struny, že naposledy uslyší ten srdce laskající zvuk. Měl strach, že když přestane, čerstvě zašité srdce se rozpáře a bude tam, kde byl. Zbývala malá chvilička, chvilka do toho, než skladba skončí. Řádek notové osnovy a pak?

Konec.

Dohrál. Zavřel víko a chytil se stoličky pod sebou, aby neupadl. Nadechl se a když cítil, že nemá daleko ke zhroucení se, rychle se zvednul a skoro se rozběhl ke dveřím do místnosti. Přitiskl se do měkkého bílého svetru Liama a snažil se se vtělit do něj. Být mu co nejblíže, co nejdýl.

"Viděl si to?" nakřáplým hlasem mu zašeptal a pevně ho obejmul. Cítil, jak Liam pokýval hlavou.

Nemluvil.

"To bude dobré, Zee. Už je."

Promluvil.
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | 26. září 2013 v 20:12 | Reagovat

Ty pocity miluju :*
Je to kousek tebe a je cítit hloubka zažitého... :)

2 Chriss Chriss | Web | 26. září 2013 v 20:12 | Reagovat

Slzy mi tečou proudem a já popadám dech, Nits, přestaň, prosím, bolí to...

3 Nicoole Nicoole | 26. září 2013 v 20:39 | Reagovat

To... bolí. Moc to bolí.

4 Ellie Ellie | 26. září 2013 v 21:02 | Reagovat

Nie. Nerevem. Vôbec. Prečo?
Nits, si zodpovedná za moje psychické zrútenie. Tie pocity v tom, tá hudba k tomu...to je perfektné ♥

5 Andy Andy | E-mail | 26. září 2013 v 22:35 | Reagovat

Omg....vypouštím tu slzy tvl tohle je per-fect piš dál jde ti to :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama