Psanec

7. listopadu 2013 v 20:10 | Nits |  Ten zbytek
Ahojte šmudlové!
Dneska jsem byla na kurzu tvůrčího psaní. Bylo to totálně megaúžasný. Dělali jsme nějaká cvičení, četli nahlas domácí úkol a tím se dostávám k dnešní povídce. Bohužel, slash to není, ale už se vidím, jak tomuhle osazenstvu říkám svůj superduper slashík. (omg co jsem to právě napsala za slovo?):
Asi šedesátiletej děda, kterýmu hrozil infarkt po každým druhým přečteným slově. (Nic proti starším lidem nemám, to vůbec ne, ale chápete.)
Lektorka, která byla až moc milá.
Studentka v maturitním ročníku, která se inspirovala počítačovýma hrama.
Dva moji spolužáci, chodící o rok výš, kteří by to možná i pochopili.
Maminka na mateřské.
A paní, co dělá v IT firmě.
Takže tak.
Budu ráda, když mi řeknete, co vy na to. Sem slyšela, že se vám chtějí psát komentáře...


Sotva pootevřel oči, vrstvička prachu se mu dostala do plic a on sípavě zakašlal. Namáhavě se zvedl, sáhl po klobouku a posadil si jej do rozcuchaných, zvlněných vlasů. Aspoň něco k němu patřilo, když už ani jméno ne. Vyskočil z odstaveného vlakového vagonu na pevnou zem; zakolísal, ale zdatně se udržel na nohou. Vrhl dva zvídavé, kontrolní pohledy na každou stranu, jen aby se ujistil, že je tu sám, a ležérním krokem přešel do nádražní budky. Tedy, budka to byla před možná tak dvaceti lety, teď to bylo něco z drolivých zdí s dřevěnou střechou. Byla větší, než bylo obvyklé, válelo se tu několik krabic, dalo se zajít za roh nebo se tu i docela dobře schovat. Možná taková hodně malá hala.
Sedl si na rozvrzanou dřevěnou židli, stojící pod oknem a z kapsy dlouhého kabátu vytáhl navlhlou krabičku cigaret. Z okenního rámu sebral sirky v relativně dobrém stavu a zapálil si. Nezáživně potáhl.
Nikdy předtím nekouřil, nějaký velký trend to nebyl, ve dvaceti letech a pár k tomu si pořád připadal mladě a vytíženě na to, aby měl čas vykouřit tři krabičky denně. Teď sedí na konci světa v nádraží, kde nikdo nebyl nějaký ten pátek a času má habaděj.
"A stejně musím zítra zase vypadnout," řekl pro sebe nahlas a ušklíbl se.
"Tak nechoď," ozvalo se za hromadou špinavých krabic. Muž s kloboukem nadskočil a upustil nedopalek do prachu na zemi. Chvíli seděl, ani nedutal a jen zíral na místo, odkud se hlas ozval. Po pár vteřinách vyšel mladík v bílém tričku a obyčejných džínách. Muž v kabátě zakoulel očima.
"Jestli mě chceš udat, posluž si. Než sem někdo dojede, budu dávno pryč," mávl rukou a začal se zvedat.
"Nechci tě udat," odmítavě zavrtěl hlavou a rukou muži pokynul, aby si znovu sedl. "Jsem John," přátelsky natáhl paži.
"A já nejsem na čajovém dýchánku," suše odvětil. Johnovi hádal tak sedmnáct, možná pár dní po plnoletosti. Ten jen spustil ruku zpět k pasu a poškrábal se na zátylku.
"Takže… Co tu děláš?" nahodil John a přitáhl si jednu z dalších, stejně rozvrzaných, židlí.
"Sakra a co je ti po tom? Proč na mě mluvíš a co chceš tak daleko od všech? Může ti to být jedno," vyjel na něj uprchlík a svižně se zvedl. S rozmrzelou náladou sáhl po ruksaku, který měl vždy schovaný v červotoči prolezlé skříni. Měl se k odchodu.
"Počkej," zadržel ho John. Psanec si povzdychl a otočil se.
"Co ještě? Podívej, nemám přátele, nemůžu mít. Stejně jako nemůžu vědět, že tvůj otec není hlídač, jehož synáček jen zdržuje. Každou chvíli můžou přijet." S těmi slovy si klobouk posunul do čela a vyšel z budky.
"Vem mě s sebou," doneslo se k jeho uším. Nevěřícně se obrátil.
"Nevíš, co máš. Povolení žít tady, chodit po stejné zemi jako ostatní. Smíš navštěvovat školu, smíš pracovat. Problém je v tom, že já si myslím něco jiného. Vždycky si myslím něco jiného. To proto s tebou nemůžu být, vlastně s nikým. Tak se vrať a žij svůj život ve stádě." Chvíli tam jen tak stáli a hleděli si do očí. Nevěděl, jestli to bylo minutu nebo pět, po čase však John nepřítomně pokýval hlavou a přes tvář mu přelétl závoj smutku.
"Já taky nikdy nechtěl být ve stádě," zašeptal a vrátil se. Prošel halou, nasedl do auta a s tichým vrčením odjel na východ.

Muž beze jména za ním chvíli hleděl. Nedělal si hlavu s tím, co s Johnem bude, nezajímalo ho to. Horší bylo, že v něm viděl sám sebe před pár lety.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama