13. Little Fairy With Curls

15. prosince 2013 v 22:46 | Nits |  Little Fairy With Curls
...i can't.



Ještě chvíli jsem stála na chodbě a vzlykala v tátově náručí. Ještě nikdy jsme se nepohádali. Nikdy. Jen… Bylo to prostě jiné. Tři dny s přáteli, nikdo mě nehlídal, nikdo mě nenapomínal, že jsem řekla nespisovné slovo. A já odmítala sama sobě připustit, že mi to možná i chybělo.

Zvedla jsem hlavu a uslzenýma očima zkoumala Louisův výraz. Tvářil se ochranitelsky, měkce… Otcovsky. Trochu nejistě jsem se odtáhla a hlasitě posmrkla. Louis se přísně podíval, co jsem se to vůbec opovážila vydat za zvuk, a rozesmál se. Nemohla jsem si pomoct a krátce jsem se zasmála taky. Úsměv mi na tváři zůstal, když jsem se natáhla na špičky, abych tátu políbila na tvář.

"Tak já si půjdu vybalit…" vzdychla jsem a otočila se k pokoji. Udělala jsem pár váhavých kroků, když jsem v zádech ucítila Louisův pohled. Otočila jsem se.

"Co?" nasadila jsem nechápavý výraz.

"Neříká se co, ale prosím. Sakra, vílo, já nejsem ten, co by tě měl opravovat."

Palcem ukázal směrem ke schodům. Věděla jsem, na co myslí. Mlčky jsem přikývla a tiše sešla schody.

Harry seděl na židli u kuchyňského stolu, koukal z okna a… vypadal jako spráskaný pes.

Chvíli jsem jen tak stála se zatajeným dechem a celkem vážně uvažovala o útěku. I když jsem věděla, že to neudělám. V duchu jsem napočítala do pěti a váhavě se vydala k němu.

"Tati?" nakřáplým hlasem jsem promluvila a měkce mu položila dlaň na rameno.

Cukl sebou, pomalu se pootočil a podíval se mi do očí. Za těch pár minut jakoby zestárl o pět let. Zelené duhovky ztmavly a rty vyschly. Mlčky jsme na sebe hleděli.

"Mě to… Mrzí mě to," zašeptala jsem a dvakrát rychle mrkla. No tak, Estelle, nebuď citlivka. Harry zakýval hlavou. To bylo vše. Žádné prosby, otázky, křik. Cítila jsem se hrozně. Zmatená, smutná. Najednou se táta zvedl. Němě a bezmocně jsem přihlížela tomu, jak vyšel do patra. Nějaký čas mi trvalo, než mi došlo, co to znamená. Rada s Louisem.

V krku se mi utvořil nepříjemný knedlík. Po špičkách jsem vyběhla nahoru a s bušícím srdcem zůstala stát na chodbě. Potichu jsem se přibližovala ke konci, ke dveřím, vedoucím do ložnice. Přitiskla jsem na ně ucho a zatajila dech.

"Ona se jen chtěla omluvit, ani nevíš, jak ji to mrzí…" Louis položil ruku na Harryho rameno. Ten však uhnul a zorničky se mu nepatrně rozšířily.

"Viděl jsi to? Víš, jak dopadala má ústa, když jsme se my jako mladí líbali? Úplně stejně!" vyhrnul si rukávy košile. "A tohle? Vidíš, Louisi?"

Oba sklonili pohled na tetování na Harryho paži.

"Má popraskané rty, sám víš, že je venku vítr, ještě k tomu tam, kde byli. A tetování? Máš pocit, že přijde zítra od krku až po paty potetovaná? Vychovali jsme ji dobře, každé její nespisovné slovo opravuješ a říkáš jí, co je život, učíš ji!" ztišil hlas a ostýchavě přistoupil blíž k Harrymu. Neodvažoval se dotknout se ho, ne teď. Harry mu se zrychleným dechem hleděl do očí a střídaly se v něm desítky emocí. Tak nějak v koutku duše věděl, že teď už nic nezmění, že ji nedokáže převychovat, že jen musí doufat, že si vedl dobře.

Větev starého stromu zaškrábala na okno. Bude pršet, mimoděk si pomyslel Harry. Vysíleně padl Louisovi do náruče. Zapotácel se, měl strach. Co se děje? Stalo se něco? Harry!
Nic se nestalo. Byl vyčerpaný. Poprvé za několik let se nepohodli. A on teď nevěděl, co má dělat.

Natiskla jsem se blíž na dveře. Bylo ticho. Sužující, odporné, posměvačné ticho. Tak moc jsem chtěla rozrazit dveře a podívat se, co se děje. Nemusela jsem, někdo to udělal za mě a já klopýtla. Dvě paže mě zachytily před parádní srážkou s podlahou.

Vzhlédla jsem a i přesto, že jsem se právě tohohle okamžiku děsila, Harryho a můj pohled se střetly. Postavila jsem se na své nohy a jemu ještě chvíli trvalo, než dal ruce do normální pozice. Koukala jsem na něj, s hlavou zvednutou. Všechna tvrdost z mých očí ustoupila někam do pozadí, nahradila jí prosba a pocit samoty. Nikdy jsem se necítila sama. Nikdy, až na posledních pár minut. Chtěla jsem se vyšplhat k němu do náruče a šeptat, že mě to hrozně mrzí, že se omlouvám, ale nedostala jsem příležitost. Harry se mlčky ujistil, že stojím na pevné zemi, obešel mě a zavřel se v koupelně. Zůstala jsem stát s pootevřenými ústy a hleděla do prázdného pokoje. Po boku jsem měla Louise. Objal mě kolem ramen.

Podívala jsem se na něj se slzami v očích. Koulely se mi po tváři a měla jsem pocit prázdného žaludku. Zavzlykala jsem, odstrčila Louise a zavřela se v pokoji.

*-*-*

Harry se opřel dlaněmi o umyvadlo a podíval se do zrcadla. Nic se nezměnilo, nic zásadního. Byl pořád stejný, jen… Se tak necítil. Hrana obdélníkové porcelánové nádoby mu tvořila nepříjemné otlaky na rukou. Nevěnoval tomu příliš velkou pozornost, bylo mu to úplně jedno, stejně tak, že bosýma nohama nestojí na koberečku, kde by měl, ale mimo. Chlad mu přes nohy pronikal až do morku kostí, do mozku, do srdce. Sklonil hlavu. Věděl, že je to prakticky jeho vina, že kdyby nebyl tak zatraceně ochranitelský, nestalo by se to, že je opravdu možné, že vítr má na svědomí popraskané rty jeho dcery… Možná měl pocit, že se nějak potřebuje potrestat, horší však bylo, že cokoliv, co se týkalo Louise nebo Estelle byl až příliš velký trest. Bylo to přímo ubíjející a strašně, strašně moc ho to vyčerpávalo. Vztekle otevřel skříňku vedle zrcadla a zrakem přejel poličky. Vytáhl skleněnou láhev, odšrouboval uzávěr a na dlaň si nasypal jednu bílou tabletu. Kdysi je dostal od doktora s připomínkou toho, že ač se to nezdá, jeho povolání je stresující. Dával si pozor, aby léky vrátil tam, kde byly předtím, a natáhl se po kartáčku. Bez hlubšího zájmu si naučeným pohybem vyčistil zuby, opláchl obličej a naposledy se na sebe podíval. Ušklíbl se do zrcadla. Skoro ho vyděsilo, jak zle vypadal. Téměř se nepoznával. Jako zákeřný padouch.

Maska pomyslného zlouna odpadla, jakmile, sedíc v pracovně nad velmi dobrou knihou, naznal, že je zatraceně pozdě a on by měl jít spát. Každá záminka, proč by neměl, byla dobrá. Zatřásl hlavou a ponořil se do řádků.

Přečetl jeden. Dva. Potom odstavec. Zjistil, že netuší, co se odehrálo. Vztek ho dostal na nohy, rozvířil papíry okolo, naplnil atmosféru agresí a bezmocí. Donutil Harryho knihu mrštit do kouta. Sípal, namáhavě se mu zdvihal hrudník, koukal před sebe, nosní dírky rozšířené, klouby bolestně zatnuté. Náhlá změna nálad. Je to tu zase? Prášky nepomůžou? Bude muset spát na gauči, protože by měl strach, že ublíží Louisovi? No bravo, Harry, jsi postrach pro celou rodinu, ty jsi mi to ale pašák!

Frustrovaně dosedl zpět na židli. Opřel si bradu do dlaní a pozoroval Vitruviovu figuru, zavěšenou na dveřích. Ani nevěděl, proč tam sakra je.

Nevšiml si, že brečí, dokud ho z transu nevytrhlo pleskání slaných kapek na skleněnou desku. Utřel si nos a jen koutkem oka zahlédl tu fotku, na kterou se díval před pár týdny.

Bylo to jako pomyslný vypínač, z očí dopadal na stůl závoj slz, smáčely mu tváře a nepříjemně stékaly po bradě na krk, bylo to hrozné, jako kdyby se vám něco lepilo vně na hrdlo, na ohryzek, máčelo mu to košili a on podlehl. Rozvzlykal se úplně. Kdy naposledy brečel? Kolena se mu třásla a pracovna houpala. Rozkašlal se. Brečel nahlas, jako řvoucí dítě, jako prahnoucí po konci, jako někdo, kdo už nemůže, kdo m pocit, že všechno zvoral. Byl to skoro hysterický pláč, naprosto se nehodící k otci dospívající dcery.

Pochopitelně nevěděl, kde je Louis. Tak nějak doufal, že už spí. Ten však prošel okolo dveří pracovny. Uslyšel Harryho a krev mu ztuhla v žilách. Co se stalo?! Chtěl křičet, vtrhnout ke svému Harrymu.

Místo toho jen zatnul zuby, sevřel pěsti a s pohledem upřeným do země prošel plynule až do ložnice. Nemohl věčně přihlížet tomu, jak se jeho drahý odmítá smířit s tím, že Estelle už není osm, nýbrž patnáct. Je skoro dospělá. Za rok bude moct řídit auto. A to mu nedocházelo, to proto se přemluvil, aby jen zalezl do ložnice, pustil si televizi a dělal, že nic neslyšel.

O pár minut a nespočet slz později se Harry vzchopil, pohledem do zrcadla se ujistil, že nejde poznat, že plakal, pro jistotu si vzal ještě jednu tabletku a nádechem otevřel dveře do ložnice. Louis ani neodtrhl pohled od televize. Jakýsi černobílý film. Ty měl Louis strašně rád, ovšem neměly to kouzlo, když se na ně nemohl dívat s Harrym. Toho sice tolik nebavily, ale pro Louisovo štěstí by udělal doslova cokoliv. Tiše za sebou zaklapl. Stále ani jeden pohled. Mlčky přešel ke skříni a monotónně se převlékl do flanelového pyžama. Zalezl do postele, přikryl se stejnou peřinou a upřel pohled na film před sebou. Nedokázal ho nikam zařadit, nepoznával situaci, nebo herce. Po očku koukl na Louise a zkrabatil se mu ret, když vypadal, že se nehodlá věnovat ničemu jinému než televizi.

Dělal, že je mu to jedno a snažil se o tom sám sebe přesvědčit, ale víc a víc měl chuť si naliskat, vtisknout se do polštáře a už nikdy nevylézt. Hlavně znovu nebrečet. No tak, léky přece pomáhají… Třeba je ten film komedie. Snažil se vžít se do rolí, do průběhu, do druhu humoru…

"Pojď sem," sotva slyšitelně zašeptal Louis, paži oddálil od těla a natáhl ji kamsi za Harryho hlavu. Neváhal ani sekundu, ale v půli pohybu se zastavil. Co když to zase pokazí. Co když si to Louis rozmyslí. Ach ne. Ach ne, ach ne, ach ne! Ten jen tiše mlaskl a přitáhl si jej do náruče. Harry ležel, ani nedutal, mělce dýchal, hlavně, aby nebyl slyšet. Louis mu vtiskl polibek do kudrlin a Harry chtě nechtě zavrněl. Modrooký anděl se potichu zachichotal a Harry se k němu pořádně natočil obličejem. Louis se zatvářil šíleně starostlivě, když uviděl mírně podlité oči a zarudlé bělmo. Políbil Harryho na nos. Měl suchý dech, vlastně oni oba a Harry se ve skutečnosti děsil toho, že se jejich rty střetnou. Pokud už to bylo tady, další ránu by nepřežil. Další odloučení už ne.

Louis mu položil ruku pod bradu a ucítil, že Harry skoro hoří. Pomalu pohledem vyhledal ten jeho a přivřel víčka. Jak to, že si Harry nikdy nevšiml, jak má Louis dlouhé řasy? Za těch několik let ho to opravdu nenapadlo?

Trošičku se nadzvedl a propojil jejich rty. Louis, stále ruku položenou na Harryho čelisti něžně objal jeho spodní ret a vsál do úst. Líbal ho jen chvilku, malý moment. Chutnal jako máta. Oddálil se, přitáhl si Harryho ještě blíž a jako malému miminku mu tisknul drobné pusinky po celém krku, čelisti a obličeji. S paží přehozenou přes jeho ramena si ho hodlal umazlit ke spánku.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Gibsonová Elizabeth Gibsonová | Web | 15. prosince 2013 v 23:06 | Reagovat

Co to děláš? To přeci... že to nemyslíš vážně, takoví chudáci... (Ok, asi jsem pochopila, jak se někdo bude cítit u pozdějších kapitol YAM, sakra.)
A Estelle... Jo, to mlčení je hrozné, vlastně není nic horšího. Achjo. Chudák. Puberta je svině, ale co se dá dělat, že... Ale bude to dobré, Nits, žejo?

2 Hihi Hihi | 16. prosince 2013 v 15:45 | Reagovat

supéééééééééééééér těšim se na další díl =)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

3 Hihi Hihi | 18. prosince 2013 v 16:44 | Reagovat

kdy bude další díl???? =))))))))

4 Nits Nits | 18. prosince 2013 v 18:54 | Reagovat

[3]: Až ho napíšu :) do vánoc, snad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama