20. Little Fairy With Curls

7. ledna 2014 v 20:05 | Nits |  Little Fairy With Curls
Pro Emily, protože strašně miluje Sebastiana.



Flashback, třídenní třídní výlet
"Jak víš, že nás tu nenajdou?" sykla jsem k Sebastianovi a přikrčila se víc za spadlý strom.

"Mají moc práce honit ostatní," ujistil mě Sebastian a dírou skrz dutý kmen koukal na herní pole, respektive les, ohraničený oranžovými fáborky. Opřela jsem se zády o navlhlé dřevo a sedla do měkkého mechu. Měla jsem tepláky. A mikinu. A šusťákovou bundu. JÁ.

"A plán?" vyzvídala jsem zadýchaně. Už jsem vzdala marnou snahu očistit si bok pravé nohavice, když jsem při utíkání uklouzla a spadla na jehličí.

"Plán?" zmateně na mě koukl Sebastian a sesunul se ke mně.

"No, v těchhle situacích má vždycky někdo nějaký plán. A já ho nemám, tak ho musíš mít ty," logicky jsem zauvažovala a upřela na něj svoje hnědé oči.

"To zní rozumně," zasmál se a opřel si hlavu. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Událost z plesu jako by se nikdy nestala. Což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou jsem to uvítala, protože jsem se vyhnula trapným přeřekům.

Abyste rozuměli, co tu vlastně provádíme - na zpestření programu jsme byli i s učitelským sborem vyhnáni do nedalekého lesa, prý provětrat. Každý tým dostal určitý počet lístečků barvy ostatních týmu, jen ne té své. Jsme zelení, takže na stanovišti máme modré, žluté a červené. Maddie mě hned při vysvětlování pravidel zpražila větou, že jestli se chci zeptat, tak ne, růžové opravdu nejsou. Nechtěla jsem se zeptat!

Žádné jsem totiž neviděla.

Našim úkolem bylo donést naše - zelené - papírky do ostatních domečků, což byly čtyři stromy, označené fáborky. Ono by to nebylo tak těžké, kdyby po území neběhali učitelé, neboli lovci, kteří nás mohli podle libosti pochytat a lístek od nás vzít. Proto jsme seděli za starým, ztrouchnivělým kmenem. Abychom počkali, než si lovci nakráčí jinam a my budeme moct doběhnout ke žlutému kruhu, kam vhodíme každý jeden zelený papír.

Geniální, že?

"Es, chtěl jsem se zeptat…" přerušil křik ostatních Sebastian a naklonil hlavu na stranu. Pokynula jsem mu, ať mluví dál a propíjela očima jeho tvář. Měl ji nádherně opálenou, jako by právě přijel od moře. Zpod blonďatých vlasů mu koukaly černé. Barví se? Řasy měl jako každý kluk, nebyly nějak extra dlouhé nebo husté, ale za to oči… Oči měl nádherné.

"Máš krásné oči," vyhrkla jsem. Když mi došlo, co jsem to řekla, zrudla jsem a dala si ruku před pusu. Sebastian vypustil vzduch z plic a přeměřil si mě zvídavým pohledem.

"Vážně?" zkoumavě se na mě kouknul a pozvedl jedno obočí.

Super, Estelle, opravdu bravurní věta, když ti chce něco říct a ty mu řekneš takovou kravinu. Jsi fakt třída. Jen jsem pípla něco na souhlas a sklonila zrak k zemi pode mnou. Najednou mi přišlo strašně záživné rýpat klacíkem do hnědé půdy.

Kupodivu - nezačal se smát, nevyprskl, jen se lehce uchechtl a do jeho hlasu se vkradl úsměv.

"Tak teda… Děkuju. Ty máš taky krásné oči, Estelle," řekl se špetkou pobavení v hlase a já na něj hned vrhla vražedný pohled.

Tedy, byl vražedný asi jako pohled půlročního kotěte, ale chápete.

Oba jsme se začali smát, nejdřív pomalu, jako když bublá pára pod hrncem, a potom propukli v krátký záchvat smíchu.

"Takže," uklidňovala jsem se, i když mi ještě pocukávaly koutky. "Co jsi mi to chtěl říct?" mrkla jsem na něj a usmála se. Zvážněl, popotáhl si šňůrky u mikiny a prohrábl si ofinu. Byl vážně krásný.

"Jen mě zajímalo, jestli bys třeba někdy nezašla do kina, divadla, na hranolky," přeměřil si mě pohledem "nebo teda spíš na salát."

"Hej!" žduchla jsem do něj ramenem a zasmála se. "Já sním dokonce i hranolky," s vážným hlasem jsem pokývala hlavou. Jen se pousmál a dál na mě koukal. Chvilku jsem mu pohled opětovala, dovolila mu ztratit se v mých očích a sobě to stejné, když jsem se nadechla k odpovědi.

"Půjdu moc ráda."

Tak, a je to venku. Půjdu na… Je to rande? Páni, já mám fakt rande. To je mazec. První rande. To si musím někam napsat.

"Tak jdem," akčně se zvedl Sebastian, oprášil se a podal mi pomocnou ruku.

"Co? Kam?" poplašeně jsem vyzvídala a trochu nemotorně přijala jeho dlaň. Smetla jsem ze sebe jehličí, utáhla si culík (už jsem říkala, že nesnáším culíky?) a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo, jen tam, kousek dál, postával protější tým ve svém kruhu.

"Vyhrát," ušklíbl se a měřil pohledem herní pole. Nejbližší učitel od nás byl pěkně daleko, ale za to to byl jeden z těch rychlejších. Stačilo, aby si nás všiml a mohl tu být za pár sekund.

Oba jsme v kapse sevřeli kus zeleného papíru a svůj zrak upřeli na kruh žlutých. Srdce se roztlouklo rychleji a atmosféra lesa se stala výraznější. Uvědomovali jsme si, že tu jde o hodně, možná i o definitivní vítězství, že musíme být rychlí. Ne, to nestačí, nejrychlejší! Beze slov jsem šla před Sebastianem, prodírala jsem se keřem, přes který bych na první pohled nebyla vidět. Před očima jsem si odhrnovala větvičky, pletoucí se mi do vlasů a zahákávající se mi do oblečení. Vždy jsem je přidržela, aby netrefily společníka, který šel hned za mnou. Otočila jsem se a přes rameno k němu vyslala němou otázku. Přikývl a dal si ukazováček před ústa. Pokývla jsem, jakože rozumím a tiše se vydala blíž. Krčila jsem se a schovávala za každým stromem. Chtěla jsem se takhle nerušeně doplížit až k domečku, když mě protivníkova ochrana zmerčila. Holky ze třídy, teď však sokyně, začaly řvát jako pominuté a ukazovat na mě. Učitel si mě všiml a rychlostí blesku vyrazil ke mně. Odlepila jsem paty od země a začala sprintovat ke kruhu. Už se blížil, nebyl ani zdaleka na druhém konci lesa, jak se zdálo předtím. Už mi chybělo sotva dvacet metrů, zabrala jsem a dopadla na území, kde na mě nemohl. Vítězoslavně jsem položila náš lístek do nádoby uprostřed a zazubila se na zamračené spolužačky. Otočila jsem se, abych viděla, jak si vede Sebastian. Kličkoval mezi stromy, pustil se do něj ten samý profesor, který šel po mně a zároveň si ho všiml další, z vedlejší třídy.

"Sebastiane, pozor!" zakřičela jsem z plných plic a očima plnýma strachu pozorovala, jak si vede.

Byl rychlý, hodně rychlý, a proto mu dávali daleko těžší podmínky, než antitalentům na sport, jako jsem byla já. Seběhli se oba, každý z jiné strany a pošklebovali se. Sebastian si jedním rychlým pohledem překontroloval situaci. Běžel pořád rovně, a když zpozoroval, že oba učitelé jsou mu v patách, prudce zatočil k nám. To lovci nečekali, takže jim to sebralo drahocenný čas. Zbývalo mu už jen pár metrů, ale jeden z nich si zrovna všiml, že mu oběť utíká. Nasadil snad nejrychlejší tempo, ale to už Sebastian rovnýma nohama skočil ke mně a zelený kousek pustil tam, kam před chvíli já. Snad vteřinu na to se ozval pronikavý hvizd píšťalky. Konec hry. Zajásali jsme a plácli si. Rozesmátí, ale udýchaní, s nabručeným žlutým týmem za námi, jsme popadli nádobku a shromáždili se na místě, které se určilo jako velitelské. Odevzdali jsme misku a kousek dál netrpělivě čekali na spočtení.

"Modrá - pětadvacet, červená o pět víc, žlutí čtrnáct a zelení neuvěřitelných třicet šest!" zavolala profesorka tělocviku, s píšťalkou na krku, rudými tvářemi a rozházenými vlasy. Ale tvářila se šťastně, jedna z nejlepších na škole, definitivně.

Padla jsem Sebastianovi do náruče a radovala se.

"Jsme super tým!" zakřenil se, ještě jednou se naše dlaně střetly s hlasitým plesknutím a odešel někam za svou partou. Ještě pořád jsem se nevědomky culila, když přišla Maddie. Rudé vlasy měla kolem celého obličeje a tmavě zelená mikina se jí houpala na jednom rameni.

"Doufám, že je ti jasné," přerývaně dýchala a ruce si opřela o kolena, "že jsme vás nechali vyhrát. Šest lístků, no to je toho." Nemohla jsem si pomoct, žduchla jsem do ní, ona se zapotácela, a i přesto, že se nakonec udržela, propukla jsem v nezadržitelný smích.

"To určitě, nebýt mně a Sebastiana, vyhráli byste vy. Neprávem, samozřejmě," pošťuchovala jsem ji a stále se smála.

"Jak neprávem?! A Sebastian je blbec. Jen před tebou machroval," opovrhlivě si odfrkla a vlasy si svázala do dvou hustých copů.

"I kdyby, je rychlý. Super rychlý! A obratný, šikovný!" snažila jsem se vyzdvihnout všechny jeho přednosti, zatímco jsme se pomalu odebírali k ubytovně.

"To jsou i šimpanzové a žijou v ZOO. V lepším případě."

"Prostě nedokážeš přiznat, že jsme lepší."

"Nene."

"A jojo."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Emily. Emily. | 7. ledna 2014 v 20:13 | Reagovat

Takže.
NITS, NESNÁŠÍM TĚ, TEN SEBASTIAN TAM, ZABIJU TĚ, JEDNOHO DNE TI TO OPLATÍM.
budu chtít krev. hodně krve, potoky, vodopády. ._.
A ta Maddie tam! Aw, je boží. :D
"Nene."
"A jojo."
Uuuum. ^_^
Žeru to.
Ale Sebastiana ne.
Toho nikdy.
Ani za všechny prachy.
Možná za krev.
Ale jinak...
Ne.
Love ya. B|

2 Nicoole. Nicoole. | Web | 7. ledna 2014 v 20:14 | Reagovat

NEMÁ KRÁSNÉ OČI A ESTELLE NA ŽÁDNÉ HRANOLKY NEPŮJDE.
Harry ji nikam nepustí a Louis ji bude kontrolovat.
NIKAM SE SEBASTIANEM NEJDE, PROTOŽE JE TO HAJZLÍK HAJZLOVSKÁ.
fuj, to jsem si ulevila

3 Bojím se napsat svůj nick Bojím se napsat svůj nick | 7. ledna 2014 v 20:38 | Reagovat

Mně se tam ten S.. Se. Sebastian ehehe, gruh, líbí? O:)
Jako smrdí to jako moc hetero, ale bylo by pro jednou pěkný číst něco normálního:DDDD

4 Hihi Hihi | 7. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

supéééér =)))))))) rychle další díl =)))))))))))

5 Moňule Moňule | 14. ledna 2014 v 22:56 | Reagovat

Sebastian ♡♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama