O lásce člověka ke koni

24. března 2014 v 22:50 | Nits |  Non-FF





Do žlutých skvrn slunce kreslilo červenou propiskou. Roztíralo barvy sem a tam, tam a sem, přidalo oranžovou, ubralo modrou, ztmavilo fialovou. Nechalo barvy stékat po obloze a zapadat kamsi daleko za obzor, do Země za duhou.
Zamlaskal jsem a zaklapl dřevěnou ohradu na drobnou zástrčku. Sledoval koňské ohony, jak se harmonicky pohybují jako kyvadlo ve starých hodinách. Naposledy jsem se ohlédl na tlumeně zářící kotouč. Slunce se pomaličku loučilo a teplými paprsky zahřívalo vše, co se ještě dalo…
S pocitem dalšího šťastně prožitého dne jsem ulehal do postele. Na víčka snad jako by mi padaly balvany, ale měkce obalené, něžné, vlastně lehké, jen neuvěřitelně dorážející…
-----
Křik, ržání a praskot.
Hluk, zmatek a pokřiky.
Prudce jsem otevřel oči. Ze strachu z nevyhnutelného jsem ani nepohlédl skrz okno, prostě popadl první, co mi přišlo pod ruku, seběhnul dolů a ven, ven k tomu zdroji paniky a hrůzy.
Chvíli jsem nebyl schopen se vůbec pohnout. Ohrada, kterou jsem před pár hodinami zavíral, teď skomírala pod oranžovožlutým závojem. Tráva se rychlostí blesku měnila v popel. A co bylo ze všech nejhorší, stáj se teď koupala v plamenech. Slyšet byl jen křik, občasné povely a snaha starších mužů ze statku uklidnit všechny ostatní, ženy poslat pro zvěrolékaře, děti zpět do domu. Nedbalý všech varování a znalosti toho, jak krutý může oheň být, jsem vyběhnul vstříc zkáze.
Bylo to jako ráj. Neskutečný, ohnivý ráj. Vypadalo to tak. Hořící stáj představovala světelný bod, výdaj energie a palčivou touhu nechat se plameny laskat. Než jste si uvědomili, co se doopravdy děje.
To bylo poprvé, co jsem viděl koně plakat. Stavěli se na zadní, divoce se motali v boxech a kopyty se snažili rozbořit dvířka. Nahlas ržáli, funěli, vzpínali se. Kohouti a chovné slepice se rozlétli do všech stran, odněkud jsem slyšel volání o pomoc, všechno se to však ztrácelo v praskotu dřeva.
Matně jsem si podle zvuků z vesnice uvědomoval, že je půlnoc.
"Koně! Zachraňte koně!" zoufale jsem křičel na všechny okolo. Odvážil jsem se přiběhnout blíž, tam, kam se rychle se šířící vlna plamenů ještě nedostala.
Hřebeny, které by jinak pročesávaly sněhově bílé hřívy, teď nahradil oheň. Zoufalé výkřiky. V jednu chvíli vidíte upřímné, koňské oči, zmatené a smutné, prosící, v té další už nic. Nikde nic. Otravný a dotěrný kouř, který jako by vám posměšně šeptal, co všechno právě provedl.
Kraj snad přestal dýchat. Poslední výdech použil k tomu, aby vmetl pár sil k pohnutí stébel trávy, které jako všechno ostatní padlo v ohnivém žáru.
"Koně…" sípal jsem. Rukáv flanelové košile jsem namočil do baru s vodou a přiložil si ho k ústům. Vběhl dovnitř a přes přivřené oči se rozhlížel okolo. Uvolnil jsem první box, na který jsem přišel. Jeden z mála se železnou závorou. Do očí mi naskákaly slzy, z části způsobené kouřem, z části rozžhaveným kovem. Kůň se vyhrnul ven, sotva jsem se vyhnul. To stejné udělalo několik dalších mužů s ostatními. Raději ať se zastaví někde za loukou, než uhořet tady.
Nechtěl jsem raději ani vidět, kolik čistých zvířat vzplálo a uhořelo na troud. Někdo zakřičel jméno kobyly, ale v tu chvíli prudce odskočil před hořícím, padajícím trámem. Otočil jsem se a zachvátila mě panika a nekonečná hrůza. Blíž to nešlo, balíky slámy a bedny s jablky mi bránily v cestě.
Viděl jsem, jak to hříbě umírá. Tisklo se k matce, jako kdyby to byl jediný a poslední záchranný bod. Což vlastně byl. Tiše plakalo, pod víčky schovávalo strach a uvědomění. Kobyla ho odmítala pustit, i přes neskutečný strach bránila mladé před závějí spalujícího žáru.
Přicházeli lidé, spousta lidí, v ruce drželi kýble s vodou, kolečka písku, dlouhé a mohutné trsy trávy.
Vždycky jsem koně bránil, vždycky za nimi stál. A teď mi přímo před očima umíral sotva roční hřebec. Jakákoliv snaha o probojování se blíže k dřevěné ohradě, kterou začaly polykat plameny, byla ryze zbytečná. Bylo to, jako když máte mezi vámi a vysněným cílem hranici, která překročit nejde.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.
Ten strach a ledová ruka, co se vám svírají kolem srdce a žaludku, když to vidíte. Pořád někde slyšíte praskající dřevo, tušíte padající střechu v přístěnku na seno, někde daleko také požární zvon. Cítíte ten kouř, ucpává vám dýchací cesty, zaplňuje oči, slzíte a nevíte proč. Štiplavá vůně, matně si uvědomíte nedávný táborák, kde se nad vesele plápolajícím ohněm smažily buřty.
Zahlédl jsem uhlově černou hřívu, pročesanou plameny. Potom mi kouř otupil mozek a já si jen letmo uvědomoval, že mě někdo táhne ven.

"Koně… Zachraňte koně…"
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marrei Marrei | Web | 25. března 2014 v 6:09 | Reagovat

Boze. Tys napsala smutnou povidku. Ty.
Ne ze bych nebyla rada za to, ze pises, ale chapes...
Je to skvele. Vidim to primo pred ocima, staj, kone, paniku...

2 Narci. Narci. | 27. března 2014 v 18:51 | Reagovat

Ano... tahle povídka... mě donutila myslet. Děkuji za zážitek.

3 sunny sunny | 8. dubna 2014 v 19:04 | Reagovat

Ježíš... teda... věděla jsem, že píšeš nádherně, ale že až takhle? Vážně, živě jsem cítila horko. Skoro jsem slyšela praskání dřeva a zoufalé řehtání koní. Je to krásné :3 A smutné :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama